AsaNoya~Co takhle zapomenout?

-2-

„J-jak jsi to-?" zeptal se Shoyo a hleděl na Nishiho jako na svatý obrázek. „Býval jsem libero tohoto týmu." odpověděl skoro až sklesle Nishinoya a potichu si povzdechl.

„To ty jsi ten anděl strážný Karasuna, o kterém mluvil Daichi?" zeptal se Hinata a v jeho očích se zablýsklo nadšení.

„A-anděl strážný?" zeptal se zmateně Nishinoya a Shoyo nadšeně přikývl.

Přesně tohle byl Daichiho plán... pořádně nabudit Noyovo ego. Věděl, že bude Hinata z Nishiho příjmů nadšený a jeho pochvaly byly voda na Noyův mlýn.

Přesně tak jak Daichi předpokládal, Noyovi se spolu s jedním příjmem vrátily všechny vzpomínky na volejbal, který tak moc miloval. S čím už Daichi nepočítal bylo, že se Noya i přes toto bez Asahiho do týmu nebude chtít vrátit.

„Tak kde je? Kdy přijde?" otravoval pořád Nishi a Daichi si tak stále víc uvědomoval, že tenhle plán nedomyslel.

„Víš Noyo... On nepřijde." oznámil Nishimu odhodlaně a čekal na jeho reakci.

„Cože?! Tak proč jsem vůbec tady??? Kolikrát mám ještě opakovat, že bez něj hrát nebudu?!" zakřičel Noya na Daichiho a všichni přítomní v tělocvičně na ně obrátili své pohledy.

Ovšem jen pohledy prváků vypadaly zmateně. „Sugawara-san, ty víš o co tu jde?" zeptal se Shoyo zmateně svého spoluhráče.

„Ano... Bohužel vím." odpověděl Suga sklesle a sledoval jak naštvaný Noya křičí.

„Já tenhle tým nechci opouštět. Chci tady hrát, ale bez něj ne! Už neodejdu, ale donutím ho se vrátit." zakřičel Noya odhodlaně a s těmito slovy opustil tělocvičnu. Zároveň s tím ale v Daichim opět narostla naděje. Věděl, že když si Noya něco vezme do hlavy, dosáhne svého stůj co stůj. Sice nevěděl co přesně má Nishinoya v plánu, ale byl si jistý, že se jejich eso i libero do týmu vrátí.

Jediné co zbývalo vyřešit, byl nový trenér týmu, protože Takeda, který pořádně ani neznal pravidla volejbalu, rozhodně nepřipadal v úvahu.

...

Nishinoya se rozběhl k Asahiho třídě. V hlavě se mu začal střádat plán, jak Asahiho dostrkat zpět do týmu.

Když přišel k jeho třídě, vtrhl dovnitř jako velká voda naprosto ignorujíc, že se na něj všichni koukají.

„Asahi!" zvolal polohlasem a smutně na Asahiho kouknul. „Prosím-" chtěl mluvit, ale byl přerušen. „Noyo kolikrát ti to mám ještě opakovat?" zeptal se Asahi a utrápeně si povzdechl. „Nejdu tě prosit, aby ses vrátil do týmu." řekl Noya skoro až plačtivým hlasem. Pak ale polkl všechny své slzy a řekl „Běž se prosím alespoň podívat na letošní prváky..." řekl a s tím opustil Asahiho třídu.

Rychle utekl na záchody, kde se mu po tvářích začaly koulet slzy. Zamkl se v jedné z kabinek, aby ho nikdo nenašel. To jak ho Asahi utnul, ho hodně zabolelo. Měl pocit, že to řekl úplně bez emocí. Jakoby mu na tom, že se Noya trápí vůbec nezáleželo... Propadl v naprostý záchvat pláče a ať se snažil sebevíc, nedokázal se uklidnit

Mezitím Asahi váhal. Věděl, že jestli se do tělocvičny vrátí, nebude schopen ji opustit. Na druhou stranu už byl ale možná čas, aby se postavil svým démonům. Přeci jen... Jestli se přes tohle nepřenese, nikdy nebude silnější.

Loudavým krokem se začal šourat směrem k tělocvičně a když už byl skoro u dveří, narazil na Daichiho.

Ten ho začal přímo hypnotizovat prosebným pohledem, na což se Asahi vyděsil.

Rychle se otočil a vzal nohy na ramena.

V hloubi duše věděl, že utíká před svou vlastní minulostí. Přiznat si to ale nechtěl... Utíkal ulicí a po tvářích se mu zcela samovolně začaly lít malé pramínky slz.

Uvnitř něj byl nepopsatelný chaos. Najednou ho dobíhaly všechny chyby, které v minulosti udělal a pocit viny, kvůli poslednímu zápasu v něm najednou mnohonásobně narostl.

Doběhl až domů a prudce za sebou zabouchl dveře. Ani si neuvědomil, že jsou jeho rodiče doma.

„Netřískej těma dveřma!" ozvala se máma z kuchyně a pak se rychle vřítila do chodby.

„Panebože co se děje?" zeptala se když si všimla Asahiho ubrečeného obličeje. Rychle si ho vtáhla do obětí a a Asahi jí zabořil hlavu do ramene. Dlouho tak ale nesetrvali, protože výškový rozdíl začal být po chvíli Asahimu nepříjemný.

„Tak co se stalo?" zkusila to jeho máma znovu. Na to si Asahi ale pouze povzdechl. „Mami myslíš, že můžu utéct před svou minulostí?" zeptal se s vážným výrazem na tváři. „Hmm... To je těžké. Určitě tě může trápit něco co se stalo a můžeš si spoustu věcí vyčítat, ale když se tomu postavíš, mělo by to pominout..." na chvíli zmlkla a zamyslela se. „Nevím co ti říct... Jen si pamatuj jednu věc." zhluboka se nadechla, zadívala se Asahimu do očí a s vážným výrazem pokračovala „Sám před sebou nikdy neutečeš." s tím zapadla zpátky do kuchyně a zanechala Asahimu v hlavě ještě větší zmatek než jaký tam byl předtím.

...

Celou noc Asahi nezamhouřil oko. Hlavou mu stále vrtala slova jeho matky. Navíc, jakoby toho bylo málo, se mu mezi vzpomínkami vybavil Nishiho hrdý úsměv, který měl na tváři pokaždé, když se Asahimu povedla smeč.

Ten úsměv mu chyběl... Vlastně si během těch čtyřech měsíců ani neuvědomil jak moc...

Nedostatek spánku mu ale poskytl dostatek času na přemýšlení. Věděl, že se nakonec k volejbalu vrátí... Teď už totiž nebylo cesty zpět.