Syn nikoho z kdovíkde

Kobylí hlava

Svítání přišlo pozdě, jak už tomu na podzim bývá, ale plně jim to vynahradilo. Počasí bylo na takto pozdní čas překvapivě teplé a dokonce ani nefoukalo.

Když se Lurien vzbudil z neklidného spánku, zjistil, že Denní hvězda už skoro vyšla a děvčata jsou už dávno na nohou. Přinutil se vypít další dávku odvaru, jehož chuť začínal pomalu ale jistě nenávidět a neochotně si odlomil kousek placky. Stará a okoralá byla ještě víc bez chuti. Za poslední týden nedokázal pozřít skoro nic jiného, než vodu. Věděl, že je na tom něco špatně, ale nic s tím udělat nedokázal. Den předtím se pokusil normálně nasnídat a obrátil se mu z toho žaludek.

Zatímco dojídal placku, která začínala coby předvčerejší večeře, holčičky sbíraly jejich věci a kontrolovaly, kolik jim toho ještě zbývá.

„Máme placky ještě na den," konstatovala smutně Agail, „pozítří budem o hladu."

„Pokud něco nenajdem," snažila se najít příjemnější vyhlídky Kira.

Ani to však náladu nezvedlo. Všichni byli sklíčení a do smíchu jim nebylo tak jako tak.

Do sedla se ten den Lurien vydrápal za cenu nesnesitelné bolesti v boku, motající se hlavy a málem obráceného žaludku. To bylo horší, než včera. Cítil, že dochází čas.

„Mistře,"Agail mu podala skleněnou lahvičku, z níž už povážlivě ubylo. Pokud měl alespoň částečně přebít bolest, bude těch pilulí potřebovat snad celou hrst.

„Díky," se zatnutými zuby si odsypal do dlaně dvě malé, nevábně vypadající kuličky. Zbytek až cestou podle toho, jak moc to bude potřeba.

Přestože ho rána nesnesitelně bolela, ještě je nespolkl. Víc najednou účinkovalo rychle a on se chtěl rozhlédnout po okolí a zjistit, kde vůbec jsou.

Agail vysadila sestřičku do sedla a sama se vyšvihla na hřbet ryzky s až ohromující jistotou. Za těch posledních pár dní se musela hodně naučit. I když klisna následovala Caesara bez ohledu na to, jestli na ní někdo seděl, či ne, zvládala dívka celou cestu s překvapivou jistotou.

Vyvedli koně z lesa a vydali se dál. Lurien si brzy překvapeně uvědomil, že terén kolem už zjevně nějakou dobu povážlivě klesá. Údolí za nimi bylo široké, kam až oko dohlédlo, kolem nich se ale zužovalo.

Po několika mílích vyjeli z lesa na pastviny a před nimi se na travnaté pláni rozprostřelo město. Bylo malé, daleko menší, než Iwodea nebo Aschwea. Objeli je po okolních loukách, aniž by cokoli naznačovalo, že by mohly přijít potíže. I když bylo brzo ráno a lidi byli ještě zalezlí, všichni si stejně oddechli, když nechali kamenné hradby daleko za sebou.

Lurien už začínal uvažovat, že ví dost. Právě minuli Nífaj, tudíž už jsou blízko. V okolí je klid, toť vše, co potřebuje vědět. Zrovna požádal Agail o měch s vodou, aby mohl pilulky alespoň zapít, když vyjeli na malou vyvýšeninu, z níž se jim naskytl pohled na celé okolí.

„Agail zastav! Zastav!!!"

„Co se děje?" vylekala se dívka, zatímco klisně přitahovala otěže. I Caesar zastavil a nespokojeně pofrkával.

Ukázal před sebe. „Vidíte to?"

Před nimi, pouhopouhých pár mil, se nad údolím vypínal skalnatý hřeben, jehož vrcholek čněl nad propastí v nezaměnitelném úhlu.

„Vidím správně? Je to Kobylí hlava?"

„No, mohla by být," uznala nejistě Agail, „taková šišatá."

„Jo, vypadá to jako hlava koně," přidala se Kira, vykukující zpoza jeho zad.

Kobylí hlava. Pokud tohle byla Kobylí hlava, tak to město za nimi nebyla Nífaj, ale už Elemerit. To by ale znamenalo...