Syn nikoho z kdovíkde

Královský rytíř

Bylo ráno. Vojsko tábořilo před hradbami města Valorf, které leželo jen čtvrt míle od sídla lorda Maureye. Kdysi to nejspíš bývalo krásné město plné výstavných domů, ale od doby, kdy ho Lurien viděl naposledy, přes něj zcela očividně přešla nejméně jedna armáda. Ve srovnání s honosným panským sídlem působilo zpustle a zašle.

„Pod vládou Maureyů bylo vždy dobře," zamumlal Lurien a ušklíbl se, „ale pro koho."

„Cos říkal?"

Tulák obrátil oči v sloup. Hofmistra, který dostal rozkaz ho hlídat, už stihl za těch dvanáct hodin, co ho znal, upřímně nenávidět. Možná i víc, než psi a děti.

Na lady Lamelovou a jejího proklatého bratra ovšem neměl.

Byl to hrozně protivný chlap, bývalý dráb zvyklý na absolutní poslušnost. Pořád se motal okolo, do všeho mluvil a kdykoli se jeho svěřenec jenom hnul z místa, už chtěl vědět, kam jde a proč.

Večer předtím se ho asi šestatřicetkrát zeptal kam jde, kdykoli vstal, aby se napil, vzal něco k jídlu nebo si odskočil.

Kdykoli ho Lurien upozornil, že není malé dítě ani blázen, aby se pokoušel o útěk každou půlminutu, hofmistrovi to bylo zjevně jedno. Příliš se mu to ale nevyplatilo.

Lurien si za léta v lese vypěstoval zvláštní schopnost. Dokázal usnout za půl minuty víceméně kdykoli chtěl a měl velmi lehké spaní. Což byly ideální podmínky k tomu, aby během noci osmkrát vstal, hofmistra vzbudil a oznámil mu, že si musí odskočit, nebo že se jde napít. Už napopáté se na něj rozkřikl, ať ho pořád nebudí, ale Lurien svému hlídači stejně dál poctivě hlásil, kde se právě hodlá nacházet.

Ráno byl hofmistr obzvlášť rozmrzelý, vztekal se a vůbec s ním nebyla řeč. Když mu Lurien přátelsky popřál dobré ráno a zeptal se, jestli se dobře vyspal, naskočila mu na čele žilka a začal vztekle prskat něco o trestuhodné neposlušnosti poddaných. S tím člověkem opravdu nebyla žádná zábava.

K snídani se rozdával mazlavý chleba s kusem masa, které naprosto jistě nepocházelo ani z prasete, ani z krávy, ovce, kozy, slepice, zajíce, husy ani ničeho jiného, co kdy jedl. A jelikož si Lurien dokázal udělat oběd prakticky ze všeho, co běhalo, bylo velmi pravděpodobné, že maso pocházelo z něčeho, co bylo příliš odporné i pro něj.

Ale ocenil, že mu to jídlo vůbec dali. Na lov ho strážní odmítali pouštět a jeho zásoby už docházely.

Hned po jídle začalo vyzbrojování.

Armáda se dělila na dvě části. První část tvořili cvičení vojáci, kteří si už od časného rána navlékali zbroj a chystali zbraně. Druhou část tvořili poddaní. Muži všeho věku ozbrojení velmi pochybnými zbraněmi a dřevěnou deskou, která měla patrně nahradit štít. Bojovníci naverbovaní z řad prostého lidu dostávali menší příděly jídla, než lordovi žoldáci, nedostali žádné pořádné vybavení, o výcviku nemluvě. Prostě spravedlivá vláda.

Lurien pochopitelně také nedostal nic. Když se zeptal, jestli mu dají alespoň dřevěný štít, voják odsekl, že je přece démon a ti jsou jak známo nesmrtelní, takže žádnou zbroj přece nepotřebuje. Nepřekvapilo ho to, ale na náladě mu to také nepřidalo. Svojí smrtelností si byl poměrně jistý.

Alespoň hofmistrovi to zvedlo náladu a neustále opakoval, že: „Na slušnou zbroj mají nárok jen slušní lidé."

Lurien si ho změřil pohrdlivým pohledem. Lordův poskok se sám navlékal do rytířské zbroje. Dvě pážata mu nejdřív přes hlavu natáhla vycpanou košili a přes ni hrudní chránič. Následovaly železné boty, chrániče nohou a kolen, železné rukavice a nakonec přilba.