Syn nikoho z kdovíkde

Jeden z mála

„Vy znáte Ducha Hor?" podivil se Lurien. Říct, že někdo zná ducha, bylo jako přiznat se ke spaní v chrámu nebo účasti ve Válce Cti. A navíc úplně cizímu člověku, kterého tahle rodina nikdy neviděla. To prostě nikdo nedělal. Nikdo normální.

„Neřekl bych, že bych ho znal, ale potkali jsme se," řekl ledabyle Damien, „jestli o něm chcete něco vědět, spíš se zeptejte Kellyho. Byli přátelé."

„Otče!" ohradil se chlapec, „tak to nebylo."

„Že ne?" pousmál se lord Maran, „jestli se chceš přít, synku, měl bych ti připomenout, že je o tom i zmínka v rodové kronice."

Kelly se zamračil a rozmrzele sledoval svoji misku rosoliny.

„A co vy? Vy ho znáte?" zeptala se rychle Rina.

„Jen z doslechu," ujistil ji Lurien. Co přesně o něm slyšel, však nerozváděl. Pravděpodobně by se to rozcházelo s tím, co se tady vyprávělo. Duch Hor byl sice brán nebezpečnou osobu, ale lidé z hor na něj přesto vzpomínali i v dobrém. Byl to hrdina Revoluce, dokonce se dostal i do průvodu na počest korunovace, což byla velká pocta.

„A vy jste ho poznali jak?"

„Tak normálně," zamumlal Kelly a ještě víc se přikrčil.

„V žaláři," odtušil Damien.

„Co jste proved, smím-li se zeptat?"

Lord Maran si ho změřil přísným pohledem, jako by se ptal na něco absolutně nesmyslného. „Maranovi jsou věrní a jejich slovo je platné."

Lurien sice nepochopil, co to mělo znamenat, ale dál se nevyptával.

„A... víte, kde je teď Duch Hor?"

„Teď už se tu dlouho neukázal, bude asi doma, v Eglii."

Eglia. Tak nazývali zdejší kronikáři mytickou zemi, kterou podle pověstí stvořili bohové společně s Pevninou. Rozhodovali se, kterou mají raději a nakonec zvolili Pevninu. Na Eglii, bohy odvržené zemi, se usadili duchové a démoni. Byl to vlastně mytický protiklad boží země. Kde se tahle legenda vzala, už dávno nikdo nevěděl, ale Lurien by autora poznal moc rád. S oblibou si totiž vyřizoval účty s lidmi, kteří šířili bludy.

Lurien se podíval pánu domu do tváře. Měl pocit, že mu lže. V lidech se příliš nevyznal, ale tohle poznal. I když ne, to nebyla lež, spíš neupřímnost. Něco důležitého tajil. Damien ho pozoroval nevyzpytatelným pohledem, který se horskému přízraku ani trochu nelíbil.

On mi říká obecnou pravdu, uvědomil si, říká to, co by mi řekl kdokoli jiný a čeká, jak na to zareaguju. Ale proč to dělá? Co tím sleduje?

„Když to říkáte vy, tak to tak asi bude," pokrčil rameny, „když ho znáte."

Damien se usmál a pokrčil rameny, „jak říkám, taky o něm nevím vše. Byl vždy dost uzavřený."

„Tak to bývá, když chce jeden přežít."

Damien se usmál, ačkoli se nezdálo, že by k tomu měl být důvod.

„A vy ho znáte taky z Revoluce?" zeptal se bezelstně Kelly.

„Já ho znám jen z doslechu," zopakoval Lurien, „ale vy asi ne. Jsou pravda ty pověsti, co o něm kolují?"

„Ono se toho napovídá, že už nikdo ani neví, co je pravda."

„A vy to víte?" povytáhl obočí Lurien, „co třeba legenda o tom, že je nesmrtelný?"

„Nesmysl," usmál se Damien.

„Je pravda, že má bílou krev?"

„To je taky hloupost," řekl lord Maran.