Syn nikoho z kdovíkde

Dvě přísahy

„Kolik je to let, co jsme se neviděli?" zeptal se lord Ling a zvedl ze země stříbrný amulet. Položil ho vedle stromu.¨

Měl zvláštní hlas, kterým připomínal Tiarina. Už nekomolil slova, jako předtím. Potíže s výslovností, byť nebyly nikdy nijak zvlášť výrazné, byly pryč. Mluvil zcela přirozeně jazykem, který neměl nic společného z žádným z gornických jazyků.

„Jedenáct," odtušil Lurien. Nedělalo mu problém vrátit se ke své rodné řeči, ale na tenhle rozhovor neměl náladu. Opravdu ne. Ani šlechtic nevypadal příliš nadšeně. Jako by náhle nevěděl, co říct.

„Co se to s námi stalo?" zeptal se nakonec. Otázka nezůstala viset ve vzduchu dlouho.

„No se mnou nic," ohradil se tulák, „já jsem pořád stejnej."

„I ty ses změnil," zavrtěl hlavou šlechtic, „byli jsme ještě děti, když jsme se setkali prvně. Čtrnáct ti tenkrát bylo? Nešel jsi pro ránu daleko a neposlouchals. Ale nebyl jsi ani zloděj, ani vrah."

Lurien pokrčil rameny. Pravda to byla jen napůl. Už tenkrát kradl, jinak to prostě nešlo. Chudý syn mrtvého hraničáře a kdovíjaké ženské. Copak měl tolik možností?

„A neměl jsi vousy, pochopitelně," uchechtl se lord, „vypadáš s nimi o deset let starší."

Vysloužil si tím rezignovaný pohled tulákových očí, které se ve tmě zdály být skoro černé. „Ty snad víš, kolik mi je, nebo co?"

„Ne. Tohle je nejlepší neřešit."

Horský přízrak znechuceně obrátil oči v sloup. „O čem je tohle divadýlko? Řekni, o co ti jde, Noe? Komu se chceš zavděčit tentokrát?"

„Jak to myslíš?"

„Tys nikdy nedělal nic za sebe. Vždycky jsi sebou nechal zametat."

„Možná. Třeba jsem se nechal přemluvit, abych se spolehnul na začátečníka, který nedokázal udržet kázeň ani hodinu v kuse," poznamenal lord Ling, „nebo to bylo půl?"

„Tři hodiny nejmíň!" ohradil se Lurien, „a jenom občas."

„To máš jedno. Prostě sis o to přímo říkal."

Věděl až příliš dobře, o čem mluví.

„Ještě mi to dávej za vinu!" prskl vztekle a praštil sebou o kmen stromu. Rukou mu projela ostrá bolest. Zkřivil obličej v bolestné grimase, která pozornosti neunikla.

„Kdyby sis dával pozor, tak se ti to nestalo," poučil ho lord věcně, „je to tvoje chyba."

Tulák si odfrkl. „Proč mě pořád jenom poučuješ? Co ti dali šerpu, nedá se s tebou vůbec mluvit!"

„Co vraždíš lidi po horách, není s tebou vůbec žádná řeč!" vrátil mu to lord Ling.

Podívali se na sebe.

Vzápětí oba vyprskli smíchy.

„Ty ses opravdu nezměnil, Gime," konstatoval lord Ling a plácl ho po rameni, „alespoň částečně jsi to pořád ty. Plánuješ vůbec někdy dospět?"

„Ne."

„Jak jsem čekal."

„Noe?" řekl po chvíli Lurien.

„Ano?"

„Teď vážně. Proč jsi to udělal?"

Lord Ling pokrčil rameny. „Přísahal jsem, že budu poslouchat a držet se svými druhy. Ten slib je pořád živý, kamaráde. Nehledě na to, že lord Sitey opravdu porušil zákon."