Syn nikoho z kdovíkde

Hospoda

V hospodě bylo rušno. Starý šejdíř z vedlejší vsi znovu nezaplatil a nerudný hostinský už toho měl dost. Odmítl opilce pustit ven, dokud nedostane peníze, nebo alespoň nějakou protiváhu. A jelikož se vědělo, že dědek půjčuje peníze, kde se dá a doma si syslí pěkné jmění, zapojili se i ostatní štamgasti.

„Zaplať, ty kůže lakomá!" zařval zanedbaný muž, který už měl taky notně popito. Ten večer teklo pivo proudem a zábrany většiny přítomných byly dávno mimo provoz.

„Nemám chlapi," vykládal přiopile starý šejdíř, „kšefty nejdou! Skoro nemám co do huby dát!"

„Ty lháři!" rozčílil se poměrně mladý muž s rozcuchanými vlasy a jizvou přes tvář. „Kdy to bylo, co jsem ti splatil dluh, co? Tři dny? Tak kam šlo těch dvacet zlatých, co? Pod tvůj slamník, ty kryso, já tě znám!"

„Co to meleš!" zavrčel šejdíř. By sice už starý, ale pořád měl sílu.

„Nech ho bejt, Tiarine, za rozbitou hubu ti to nestojí," napomenul muže s jizvou jeho přítel, který seděl vedle něj.

„Jak nech ho bejt?!" zuřil Tiarin, „Převčírem jsem ho viděl ve vsi! Vymáhal dluhy! Tý starý vdově od řeky vzal i chleba pro děti, když neměla na ty jeho zlodějský úroky! A teď si tu bude hrát na chudáka, co nemá měďák?"

Hospodou otřáslo souhlasné zařvání téměř všech jejích zákazníků.

„Budeš držet hubu, ty skrčku?" nakrčil nos stařec.

„Až budeš ty platit, zloději zlodějská!"

„Chceš se prát?" zasyčel šejdíř a zlověstně přimhouřil oči.

„Jestli se nebojíš?!"

„Takovýho cucáka? Pchá!"

„Tak pojď!" zařval Tiarin a převrhl židli, jak vyskakoval na nohy. Vrhli se na sebe. Šejdíř byl zkušenější rváč, ale Tiarin byl mladší a silnější, takže během chvíle seděl soupeři na hrudi a bil ho pěstmi.

„To jsi chlap, že si dovolíš na starýho dědka!" prskal vzteklý lichvář.

„Tak si nezačínej, ty srabe!" Tiarin mu plivl do obličeje a vstal. Jenže stařík nelenil a podrazil mu nohy. Během chvíle se oba váleli v prachu na zemi. Chvíli byl nahoře jeden, pak zas druhý.

„Tak a dost chlapi!" křičel hospodský, „dorvat! Zaplatit! Mazat!"

Několik štamgastů se pokusilo od sebe oba muže odervat.

„No nechte je bejt néé?" ozval se nějaký opilec a odstrčil zasahující od rváčů. Ti si to nenechali líbit a během chvíle už se taky rvali hlava nehlava. Za pár minut už se po hlavě mlátila celá hospoda.

Úplně vzadu u výčepu seděl osamoceně jediný muž. S nikým nemluvil, nesmál se, dokonce si ani nesundal těžký plášť s kápí.

Dění kolem sebe si nevšímal. Seděl skloněný nad svým korbelem, ze kterého pomalu popíjel. Ten večer měl už čtvrtý, musel tedy být také opilý.

Nad hlavou mu prolétl korbel, který někdo po někom hodil. Po něm talíř, kus dřeva a židle. Ani jednoho si okázale nevšímal. Dál upíjel své pivo a nezdálo se, že by ho situace nějak vzrušovala.

„A ven!" křičel hospodský, „tohle je slušnej podnik! Jděte se rvát ven!"

Několik méně podnapilých hostů se skutečně stáhlo ven, obzvlášť když jejich skupinku zasáhla odhozená noha od stolu. Zbytek osazenstva se ale dál mlátil hlava nehlava.

„Tak už dost, sakra!" ozval se náhle čísi hlas. Několik mužů se zarazilo.

Cizinec v plášti vstal ze svého místa a došel dopředu k výčepu. Šel rovně, nemotal se a vůbec se zdálo, že pro něj čtyři korbele byly jako voda. Ani náznak opilosti!

Ten pohled místní štamgasty vykolejil. Náhle si nebyli jistí, co vlastně vidí. Je to tím pivem, anebo ten člověk málem drhne hlavou o strop? Skutečně mu oči žhnou jako uhlíky? Zdá se jim to, nebo ne?

Několik mužů obezřetně couvlo. Rvačka dál probíhala jen mezi několika opilci, mezi nimiž byl i Tiarin a starý šejdíř.

„Mohli byste toho nechat?" řekl klidně muž v plášti, „ničíte tu hostinskýmu lokál."

Nevěnovali mu pozornost. Muž si povzdechl. Chytil za límec jednoho z rváčů a odstrčil ho na druhý konec místnosti, kde už se přihlížející postarali, aby se nevrátil. Stejně zatočil s dalšími třemi. Poslední zůstali ti, kteří začínali.

„Uklidněte se už, jo?" zavrčel muž, zvedl za límec Tiarina a odstrčil ho stranou. Šejdíř se musel zvednout sám.

„Co se do toho pleteš?" rozčiloval se dědek, „sám by sis netrouf, co? Já bych ti dal, že by ses tejden nepostavil!"

V temných očích se blýskly výhružné jiskry. „Jen do toho, zkus to. Hospodo, ještě korbel!"

Stařec se na něj vrhl a bušil do něj pěstmi. Hospoda ztichla. Cizinec si totiž útoku nevšímal. Klidně převzal už pátý korbel a zhluboka se napil.

Teprve když nádobu vrátil skoro prázdnou a otřel si z úst pěnu, obrátil se na starce. „Nechal bys toho už konečně?" zeptal se a odstrčil ho. Šejdíř proletěl lokálem a vrazil do dveří, kterými prolétl ven. Už se nevrátil.

Muž v plášti se znovu napil piva.

Ještě nikdy nedostal hospodský tak rychle zaplaceno. I ti největší opilci urychleně zaplatili a zmizeli do noci, jako by se báli, že si neznámý brzo podá i je. Ten se však netvářil, že by ho zajímali. Ani oni, ani těch pár hostů, kteří ještě zůstali.

Mezi nimi byl i Tiarin se zkrvaveným obličejem. „Kdo sakra jsi?" vydechl.

„Já?" muž se na něj otočil. Měl protáhlý obličej a černé oči. Jen bělmo a panenka, bez duhovky.

„Jo, ty," potvrdil Tiarin, který byl dostatečně opilý, aby ho cizincův vzhled neobrátil na útěk.

„Já mám hodně jmen," pravil neurčitě a jediným lokem vyprázdnil svůj korbel.

„To je mě fuk. Co jsi zač?"

Muž vytáhl zpod pláště stříbrňák a položil ho na pult. Hostinský začal hledat měďáky. Host přeplatil. Ten ho však zarazil pohybem ruky, přičemž se stále díval na Tiarina. „Moje jméno ti nic neřekne," prohlásil a vstal, „ale místní mi říkají přízrak z hor."

Vzduch prořízl zvuk padajícího korbele, který upustil šokovaný hostinský. Ale to už muž, který sám sebe prohlásil legendou, mizel ve dveřích.