Syn nikoho z kdovíkde

Zrcadlo

Lord Sorac stál strnule před zrcadlem a mlčky sledoval svůj odraz v něm. Občas zahlédl, jak se za ním mihla služka, která mu splétala vlasy do složitého obřadního účesu. Dnes byl významný den. U příležitosti výročí konce Války Cti se konala největší společenská akce za celý rok. Mše v chrámu a setkání šlechticů na slavnostním banketu. Nemohl tam chybět.

Přiběhla druhá služka a položila vedle něj na zem podnos s nezbytnými doplňky. Nechal ji, aby mu do vlasů připnula křišťálovou sponu a zvedl ruce, aby mu mohla kolem pasu omotat vyšívanou šerpu. Obřadní háv musel vypadat bezchybně a sloužící to moc dobře věděli. Když však dívka vytáhla mističku s bledou mazlavou hmotou, odbyl ji mávnutím ruky.

„Ne," řekl, aniž by se na ni podíval, „dnes ne."

Touto hmotou si obvykle natíral horní část čela, aby nebyla tak vidět nevzhledná jizva těsně pod vlasy. Dnes se mu to ale nehodilo. Služka jen přikývla a s uctivou úklonou poodstoupila stranou.

„Kilain, už je Rosalin připravená?" zeptal se lord, „kde vůbec je?"

„Lady Rosalin je ve svém pokoji, můj pane. Mám se jít přesvědčit, že se chystá?"

„Běž."

Dívka se poklonila a odběhla.

„Považujete za moudré objevit se ve společnosti s tak mladou dívkou?" zeptala se tiše druhá služka. Trochu škubla pramenem vlasů a lord tiše sykl. „Promiňte, pane," špitla dívka, „už se to nestane."

Lord Sorac její omluvu ignoroval. „Co je na tom špatného? Dnes a denně vídám starce, jak se procházejí se sotva dospělými dívkami, které nejsou jejich pravnučky, ale manželky. Oproti tomu není doprovod Rosalin nic tak zvláštního."

Služka mlčky přikývla a dál se věnovala práci.

Lord si sám sebe prohlédl od hlavy k patě, víc se narovnal a urovnal si kabátec.  Měl rudou barvu, se zlatou výšivkou a bílým límcem u krku, který vkusně maskoval  řetízek, který k obřadnímu šatu nepatřil. U boku měl připjatý ozdobný meč, vykovaný pouze pro tuto příležitost. Vypadal v tom kupodivu dobře. Na svém vzhledu si nezakládal tolik, jako ostatní šlechtici. Přesto ho těšilo, že se na něm postupující léta nepodepsala tak, jak by mohla. Byl v polovině své životní dráhy, přesto by mu devadesát let nikdo nehádal.

Znovu vstoupila Kilain. „Lady už se strojí, můj pane. Brzy bude připravena."

„Dobře," lord se neodvážil pohnout, aby si neponičil účes. Kdyby mu ho měli znova zaplétat, mši by nestihl. „Už se vrátil Noel?"

„Ještě ne, můj pane. Má teď jednání s Její Výsostí."

„Vzkažte, že s ním chci mluvit okamžitě, jak to bude možné," rozkázal lord Sorac a sevřel ruku na jílci obřadního meče. Zvedl ze stolku křišťálovou číši, aby se napil, „a najděte mi někoho z jeho strážných."

„Třeba pana Risleye?"

„Třeba toho."

Služka oparně sčesala pramínky vlasů, lemující jeho tvář a začala je splétat do tenkého copu. Když byla hotova, sepnula konečky zlatou skřipkou a začala plést druhý cop. Oba pak spojila v týle a nechala  volně splývat.

Někdo zaklepal na dveře. Vstoupila služebná Kilain a za ní mladý muž v lehké zbroji s královským erbem na prsou.

„Žádal jste si mě, můj pane?" zeptal se a zdvořile se poklonil.

„Jak dopadla vaše výprava. Uspěli jste?"

Mladík přešlápl z nohy na nohu. „Totiž... ne, můj pane. Utekl nám."

Lord Sorac zavřel oči a dlouze vydechl. Ruka na jílci meče mu zacukala. „Takže jako vždy."

„Můj pán vám to jistě vysvětlí," ujišťoval ho mladík a ustoupil o krok zpět.

„Jistě," zopakoval lord Sorac nebezpečně tichým hlasem, „můžeš jít."

Mladík se nejistě poklonil.

„Táhni!"vykřikl šlechtic rozlíceně, když se strážný neměl k odchodu.

„Pane," špitla služebná, protože pohnul hlavou a jí vyklouzly z rukou pramínky vlasů, které zrovna zaplétala.

Obrátil oči v sloup a opět znehybněl. Vytáčelo ho to. Doufal, že mu to Noel vysvětlí, ale nečekal, že s tím bude spokojen. Spoléhat se zrovna na něj byla chyba.

Čas ubíhal. V chrámu má být co nevidět.

Přiběhla služka s dřevěnou krabičkou, ve které ležely od sebe oddělené barevné tyčinky. Vzala jednu do ruky, ale její pán ji zarazil.

„Já sám. Ty zajdi připravit Rosalind."

Dívka se uklonila a odešla.

Lord přistoupil blíž k zrcadlu a opatrně uchopil první tyčinku. Přitlačil si ji k čelu u linie vlasů a táhl směrem dolů. Modrá čára se zastavila až těsně před špičkou nosu. Natáhl ruku a služebná mu podala kapesník, aby si mohl otřít prsty. Vyňal z krabičky druhou tyčinku. Obřadní kresba na tváři se skládala ze tří barev. Nejvíc bylo potřeba té zlaté. Pečlivě nakreslil znaky na čele. Oba byly stejné, každý na jedné straně modré čáry.

Služka za jeho zády ustoupila stranou a udělala pukrle. „Hotovo, můj pane."

Nevšímal si jí. Několika pomalými tahy nakreslil obřadní vzorec na pravou tvář. Naklonil hlavu na stranu, aby lépe viděl a začal zdobit i levou tvář.

Dole ve městě začaly odbíjet zvony. Čas se krátil.

Přesto nespěchal. Nechtělo se mu. Obřady ve velké lásce neměl, nebýt naléhání slečny Rosalind, pozvání by nepřijal.

Vodorovnou čáru vedoucí od ucha nakreslil možná až příliš rovně. S tou na druhé tváři byla v očividné nerovnováze.

Tiše sykl, ale nenamáhal se ji opravit.

Neměl na to čas, stejně jako ho neměl na celý obřad. Potřeboval si pořádně promluvit s Noelem, musel vědět, jak je možné, že opět neuspěl. Začínala mu docházet trpělivost.

Zatnul zuby. Skutečnost, že zrovna Noel neuspěl, se mu zdála být nanejvýš podezřelá. Ale musí počkat až po obřadu. Zahleděl se a svůj odraz v zrcadle. Pohlédl do očí sám sobě a zamračil se. Má tolik věcí na práci a on se místo toho maluje, jako marnotratná šlechtična!

Zatnul volnou ruku v pěst a začal si pod okem kreslit zlatou barvou půlkruh.

Stejně to není k ničemu. Stejně mu zase velekněz vyčte, že kresba není dostatečně pečlivá, stejně se zase bude muset dívat na toho starého zapšklého blázna, který se mu už léta smál do tváře. Už teď slyšel v hlavě jeho hlas:

„Vůle našich nejmilostivějších bohů je svatá a my jim musíme být za vše neskonale vděčni."

Za vše. Za úplně vše. Úplně.

Zlatá tyčinka se sklouzla v polovině čáry a rozlomila se při dopadu na zem.

„Pane?" špitla služka, která ji co nejrychleji sebrala.

Nereagoval. Pomalu oddechoval s pohledem stále upřeným na svůj odraz. Na nepříliš souměrné obrazce a nedokončený půlkruh.

„Pane?" opatrně se dotkla jeho paže, jako by si nebyla jistá, co má dělat.

„CO JE!!?" zařval a prudce se otočil. Služebná se stáhla o krok zpět.

Někde mimo jeho komnatu cinkaly korále přesypávané na řetízku. Rosalind už nejspíš byla ustrojená.

„Dokresli to," řekl a odvrátil se od zrcadla, „za chvíli to začíná."