Syn nikoho z kdovíkde

Levoruký lukostřelec

Tiarinovi zvědi se rozprchli po celém okolí. Hledali příležitost k odplatě.

Jak se ukázalo, zvědové nebyli jen náhodní loupežníci, ale i různí vesničani rozesetí po okolí, kteří podávali zprávy kdykoli spatřili něco, co by vůdce bandy mohlo zajímat.

Když Lurinen sledoval zvědy, kteří několikrát denně přicházeli a odcházeli, měl zvláštní pocit. Do té doby mu nedošlo, jak komplexní společenství dokázal jeho přítel za necelý rok vybudovat. Takhle je patrně nemohlo překvapit nic. Jak se navíc dozvěděl, v okolních lesích už nalezla smrt pěkná řádka biřiců, vojáků i stopařů, kteří zásadně podcenili velikost loupežnické bandy i její obranyschopnost.

„Můžu se tě na něco zeptat?" řekl Tiarin, když oba přátelé seděli večer u ohně a čekali, až se vrátí poslední zvěd. Už byla skoro úplná tma a loupežník zrovna dokončil svoji pravidelnou večerní modlitbu ke svým patronům, bohyním Kárse a Sokebaně.

„O co jde?"

„Proč máš luk a meč do kříže?"Tak zněla otázka, kterou si marně kladla většina lidí v horách. Odpověď však nikdo nikdy nedostal.

„Je to tak lepší," pokrčil rameny Lurien, „a hlavně se z toho lidi můžou zbláznit. Prý to nosí smůlu."

„Jak tě znám, tak ty se asi smůly nebojíš," zhodnotil vůdce loupežníků, „ale není to lepší mít obojí vedle sebe? Šípy máš mít tak, abys na ně co nejlíp dosáhnul, ne? Což takhle přece není."

„Možná tě to překvapí, ale je," ušklíbl se Lurien a vzal si luk. Pak si bleskově sáhl na rameno, vytáhl šíp a založil ho do tětivy. „Vidíš?"

Tiarin vyvalil oči a tiše hvízdl. „Ty střílíš levou? Toho jsem si nikdy nevšiml."

Levá ruka byla prostě špatně. Levorucí lučištníci prakticky neexistovali, stejně jako levorucí lidé obecně.

„Přesně tak," uchechtl se Lurien, „ale střílet se z toho dá i pravou, jestli tě to uklidní."

„Nebojíš se, že ti to přinese smůlu?" podivil se Tiarin.

„Ne."

„To máš dobrý, já se totiž bát začínám," přiznal loupežník. Ten den měl starosti, jeden ze zvědů nepřišel na domluvené místo.

„Podívej, všichni nemůžou mít pořád jen štěstí. A smůlu někdy mít budu, a to, kterou rukou dělám co, na to nemá nejmenší vliv," namítl Lurien, „když se mě někdo snaží podvést nebo otrávit, je to tím, že on je blb a chce se mě zbavit. Tak to prostě je."

„Kdo tě chtěl otrávit?" podivil se Tiarin.

„Je to pár dní, krčmář z Díry mi hodil do piva kdovíco. A pak jsem slyšel, že je prej po něm, jak jsem to na něj chrstnul, tak ho to asi zabilo," mávl nad tím rukou Lurien.

Tiarin si unaveně promnul čelo a složil hlavu do dlaní. „Ach bohové! Já měl vědět, že to ten hlupák zase zvorá."

„Cože?"

„Záhada zmizelýho zvěda objasněna, kamaráde. Já mu říkal snad tisíckrát, že když vidí někoho podezřelýho, má to hlásit. Jen hlásit, sakra!" vjel si rukama do vlasů a opřel se o strom, „takhle už otrávil tři lidi. Pokaždý jsme to za něj museli srovnávat my. Neboli mrtvolu probodnout a pohodit v lese. Ty ses na mě ptal, co?"

„Ptal."

„Tak to je jasný. Vidí lovce lidí a otázku na mě... to je takový blbec!" Tiarin se zahleděl nahoru, „promiň, nenapadlo mě, že se tady objevíš. Bohové vědí, že kdybych si mohl vybírat do party jen chytrý lidi, neseděl by tu skoro nikdo. Polovina z nich se skoro k ničemu nehodí, leda aby nosila vodu od potoka! Někteří z nich pořád nechápou, co po nich chci, i když je to něco úplně jednoduchýho. Ani chodit tiše většina neumí!"