Syn nikoho z kdovíkde

Cesta údolím

Dolů do údolí sešel až odpoledne. Sestoupil po kamenité stezce do travnatého údolí u hranic. Na Ceasarovi bylo vidět, že je rád zase v pohybu, ale Lurien poznal, že se na něj za dlouhé čekání zlobí. Nikdy nepochyboval, že je toho jeho kůň schopen. To zvíře svedlo téměř cokoli, když si usmyslelo.

Obešli stolovou horu a kolem výběžku hřebene pokračovali dál k severu. Cesta k sedlu, byť byla zbytečně dlouhá, se zdála být klidná a bezpečná. U úpatí nejvyššího hřebene mnoho lidí nežilo, nebylo na koho narazit.

Když už se nemusel zaobírat potížemi plynoucími z lidské přítomnosti, vkrádaly se mu na mysl dnešní a včerejší zážitky. Slova obou zvláštních žen se mu vryla hluboko do paměti. Co to všechno pro bohy znamenalo?

Proč měl každý, ale úplně každý, kdo o tom věděl, nutkání mu vyčítat jeho bratra? No tak umřel, no. A? Stalo se toho zase tolik? Vlastně ani ne, lidi prostě umírají, toho si byl Lurien až moc dobře vědom. Jenže Věčná Čarodějka to očividně viděla jinak. Dokonce i Noe to viděl jinak, a že mu to během jejich setkání nepřipomněl, to tulák pokládal za šťastnou náhodu.

Nic mu vlastně neudělal. Pan velký strážce hranic si nikdy nenechal do něčeho mluvit, tak mu do ničeho nemluvil. A najednou je vinen tím, že mu něco nerozmluvil? Stejně by jeho slova k ničemu nebyla. Jeho bratr byl paličatý, jako ten kůň, kterého po něm pojmenoval.

To spíš Noe. Spíš ten mu měl v něčem bránit, jemu ten umíněnec věřil víc, než vlastnímu bratrovi. Jenže to dopadlo spíš naopak. Noe mu nic nerozmluvil. Jak by taky mohl, vždyť vždycky všem ustupoval, jako by snad ani nic jiného neuměl.

Jenomže o tom legenda o Věrnosti a Odvaze pochopitelně mlčela. Stejně jako legendární příběhy mlčely o všech poslušných manželkách, tak tahle mlčela o Noeovi, který se nikdy do ničeho nemíchal, pokud to nepovažoval za bezpodmínečně nutné. Což on dělal málokdy.

A pak se to stalo.

Lurien si přesně nepamatoval, kdy k tomu došlo, každopádně jednoho dne byl jeho bratr prostě pryč. Jeho jméno zmizelo v propadlišti dějin a Noe se – jako vždycky – přizpůsobil. Snad mu bylo jedno, za kým běhá jako pejsek.

Náhle se zarazil. Přitáhl koni uzdu a seskočil na zem. Cesta, po které procházel, byla podupaná a pošlapaná mnoha a mnoha páry nohou. Žádná kopyta a kola, pouze lidské stopy.

Ta armáda! Uvědomil si. Včera přece viděl z hřebene vojenskou jednotku. Bylo zvláštní, že na ně ještě nenarazil.

Znepokojeně se rozhlédl. Něco mu na tom nesedělo. Chvíli trvalo, než mu to došlo. Byl na vedlejší stezce. Přitom se jakákoli vojska nejčastěji pohybovala po hlavních cestách.

Ale co u všech bohů dělali tady? Hranice s Teranem byla klidná, žádné svobodné panství široko daleko nebylo, obě království navíc oddělovaly vysoké hory.

Vzpomněl si, co mu říkala Gabel. Každý druhý rok, když se Duch Hor vrátí do Chorozy a přesně v tu dobu posbírá lord komoří armádu a vytáhne co nejdál od hlavního města.

Sakra.

Takže je lord Sorac někde v okolí.

Sakra.

Copak se toho chlapa nikdy nezbaví?

Znovu se vydal dál, ale tentokrát zavedl koně raději do lesa. Co kdyby v okolí ještě nějací vojáci byli. Musel kvůli tomu jít pěšky, protože větve byly příliš nízko, ale to mu nevadilo. Všechno bylo lepší, než zkřížit cestu lordu Soracovi.