Syn nikoho z kdovíkde

Vůle urozených

Lord Sorac stál u okna s rukama sepjatýma za zády a vyhlížel ven. Byl to celkem pohledný muž nejasného věku, s dlouhými černými vlasy staženými do ohonu. 

Shlížel na město pod sebou. Dole se klikatily uličky města oddělené od travnaté pláně mohutnou hradbou. Obyvatelé města, kteří se z té výšky zdáli drobní, jako mravenci chodili sem a tam a žili si své malé, bezvýznamné životy. Lord se znovu pousmál. Ti všichni záviseli na tom, co udělá. Všichni. 

V dálce se zvedaly hřebeny hor, které spouštěly do údolí nekonečné zvlněné lesy hrající všemi barvami. Byl začátek podzimu. Listí už žloutlo, ale stále bylo teplé počasí. Zatím ani jednou nemrzlo. Stále byl ještě čas.

Dosud nic nepodnikl. Vyčkával. Posílal své muže po okolí, vyslýchal kupce, vojáky i nižší šlechtice. Vyptával se, poslouchal a porovnával. Teď, po několikaměsíční práci mohl s klidným srdcem říct, že víc už se dozvědět nemůže. Donesly se k němu všechny povídačky, letmé zkazky i detaily, o kterých ani nedoufal, že se je dozví. Mohlo to začít.

Na chodbě se ozvalo pravidelné chrastění a vzápětí vpadl dovnitř muž v brnění. Vpadl bez klepání, ale to šlechtice zrovna nezajímalo. To byla daň za jeho příkaz, aby přišel okamžitě, jak něco zjistí.

„Můj pane," muž poklekl na jedno koleno a hluboce se uklonil.

„Vstaň," poručil mu jeho pán, „co neseš?"

„Můj pane, prý ho viděli na východních vrších. Směřoval k jižnímu úvalu," vyhrkl muž v brnění. Měl za sebou dlouhou cestu a už se těšil na svoje staré dobré monotónní zaměstnání palácového strážného.

„Tak k úvalu..." zopakoval lord zamyšleně. Otočil se zády k oknu a došel do středu místnosti. Kulhal, nedávno utržil zranění na noze. „Nuže dobrá, Gondricu, vyšlete do té oblasti jezdce."

„Kolik jezdců, můj pane?" zeptal se Gondric a mírně se poklonil.

„Pošlete jich deset. Nejlepších mužů, které máte, protože je neposílám lovit veverky, pane, to si pamatujte. Ať se rozdělí po dvou a prohledají celou oblast křížem krážem."

„A co mám těm mužům říct? Blíží se zima, nebude se jim chtít," namítl strážný.

„Já vím, že bude zima, tak ať sebou koukají hodit a vrátí se ještě před ní," odvětil lord a znovuvyhlédl z okna. Bolelo ho koleno. Už to bylo několik týdnů, ale rudá podlitinave tvaru koňské podkovy pořád nezmizela a kloub stále bolel. Zaťal pěsti. „Řekni jim, ať vezmou své nejlepší koně a vydají se do východních vrchů. Ať je projedou křížem krážem od předhůří po východní hřebeny. Ať se ptají sedláků i pocestných. Musí být opatrní, protože jejich kořist se nenechá chytit jen tak, to mi věřte. Řekni jim, že hledají muže, který si říká Lurien. Ať ho tví muži najdou a přivedou sem. A pokud to bude nutné, ať ho třeba přivlečou v řetězech."