Temný anděl (book 1)

37. část - Wein

No tak zas povídá Wein! A tohle je (zase) pro mojí kámošku @lucka0135 I ♥ U :D

Nic jsem nedělala. Jen jsem stála na místě, neschopna slova. Nevěděla jsem, co z toho je pravda a co lež.

„Honem, Wein!" volala na mě Skai, ale já tam zůstala stát jako přikovaná. Zdálo se mi, jako by na mě volala z nějaké velké dálky, protože jsem byla jako v tranzu.

Skai na nic nečekala, popadla mě za ruku odstrkala mě na chodbu. Teď večer už vypadala docela strašidelně a já se tu takhle bála. Všude bylo tocho a jen rytmický tikot hodin nám dodával jistotu, že se čas nezastavil.

Skai mě chytila pevněji za ruku a svoje věčně okousané nehty mi zabořila do ruky. Zaťala jsem zuby a držela se, abych nevyjekla. Možná vypadala jako nevinná dívka, ale s jejími nehty by se mohlo zabíjet.

„Co budeme dělat teď?" zeptala jsem se jí, i když jsem už předem tušila, že toho neví o nic víc než já. Skai neodpověděla, jen mi prsty zabořila ještě hlouběji do kůže a já se přemáhala, abych tady nezačala řvát.

„Nev - áá.." něco jí vyrušilo. Otočila jsem se, abych viděla, co Skai tak rozrušilo a málem jsem dostala infarkt. Nemocnice začala hořet! A naneštěstí začal pokoj přímo vedle nás.

„HOŘÍ! HOŘÍ!" Začaly jsme se Skai volat jak smyslů zbavené. Musíme stihnout evakuovat celé oddělení...

Ze sesterny u vchodu vyběhly tři, nejspíše ještě poloklimbající sestry. „Co se děje?!" obořila se na nás jedna z nich. Měla zavalitou postavu a vlasy ostříhané na ježka spolu s kostkatými brýlemi jí dodávaly nepřímně vyhlížející vzhled. Na cedulce visící na jejím hrudníku stálo Pamela Howardová - Vrchní sestra.

„Hoří!" vykřikly jsme se Skai unisono a podívaly se na paní Howardovou jako na blázna. Ono jí půl metru před nosem hoří a ona si toho nevšimla?!

Mezitím se druhé dvě, o poznání mladší a hbitější sestřičky vzpamatovaly a vběhly do pokojů odvážet nemocné. Pamela si mezitím sundala brýle a jen co si je sundala z dosahu očí, vyjekla. „To jste mi nemohly říct hned, že hoří?!" obořila se na nás a hned odcupitala na svých krátkých nožičkách pomáhat svým koleginím.

„Nechce tu někdo pomoct?" ozvalo se od vchodu do oddělení. Se Skai jsme tam pohotově otočily hlavu a málem nám vypadly oči z důlků; on tam stál Mike!

„Co tady děláš, Miku?" zeptala se překvapeně Skai. Bývala bych se na to samé zeptala první, ale moc dobře vím, že mě nemá Mike zrovna v lásce. Oblíbil si totiž Skai, ale nestěžuju si. Jsem ráda, že se ti dva sblížili.

„Viděl jsem kouř," vysvětloval sýpavým dechem. Kouř se už totiž dostal i k nám! „Tak mě napadlo, jestli by se vám tady nehodily jedny ruce navíc," zazubil se.

„Tak to honem pojď," vybídla jsem ho. To bylo před ním skoro poprvé, co jsem mluvila. „Musíš nám pomoct vyvést Taylera."

Tím jsem ho jasně přemluvila, aby nám šel pomoct. Honem jsme se rozběhli k Taylerovu pokoji, ale nemohli jsme se dostat dovnitř. Přes noc sestřičky vždycky zamykají dveře a potom se dají otevřít jen zevnotř. Ale když Skai ke mě vběhla, bylo ještě odemčeno.

Otočila jsem se na nejbližší sestřičku. Naštěstí to nebyla Pamela, ale nějaká vysoká blondýna vypadající jak nějaká modelka.

„Ehm... prosím... Nemohla byste nám... Nám otevřít dvěře do tohohle pokoje?" zeptala se Skai zdvořile a několikrát se zakoktala. Mluva nikdy nebyla její silná stránka.

„A pročpak, miláčku?" zacukrovala a otřela si spocené ruce do kalhot.

„On tam leží jeden kluk, který si sám nemůže otevřít dveře," přispěchala jsem Skai na pomoc.

Sestra si prohmatala kapsy a pak nám řekla, že klíče nemá.

„A kdo je má?" vyhrknul Mike a zakabonil se. Nelíbilo se mu, že nemůže otevřít Taylerovo dveře.

„Pamela Howardová."