Temný anděl (book 1)

20. část

Lidičky lidičky!!!!!!!!!! Vy si snad děláte srandu, ne?!?! Už 1k shlédnutí?!?!?! Mijuju vás!!! ♥♥♥♥♥♥♥♥

Padala dál ze střechy, ale když se v posledním metru snažila napodobit mě, otočila se na špatnou stranu, upadla na hlavu a upadla do bezvědomí.

Kay to všechno sledoval ze střechy a když Wein upadla do bezvědomí, jednoduše zmizel.

Honem jsem k ní přiletěl a posadil se vedle ní. sedl jsem si do tureckého sedu a její hlavu si položil na koleno. Měla pravdu, všechno to je moje vina. To já jí dostal do kómatu a pak i sebe a Kaye...

"Co se to tady stalo?" ozval se Lorelainin pronikavý hlas za mými zády. Honem jsem Weininu hlavu položil zpět na zem a a hbitě se otočil. Slzy se mi nahrnuly do očí. Když jsem ale uviděl i Arbose, slzy mi z očí vytekly skoro samy. Mlčky jsem ukázal na Weinino tělo a cípem trika si utřel slzy kapající mi z tváří. 

Arbos, když si všiml místa, kam má ruka ukazovala, honem k ní přiskočil a chytil jí ruku, aby jí nahmatal tep.

"Nebije!" vykřikl po chvíli zoufale.

Já i Lorelaine jsme na něj zoufale koukali a modlili se, aby to nebyla pravda.

"Co budeme dělat?" zeptal jsem se polekaně.

"Nejdřív nám řekni, co se tady stalo," pobídla mě Lorelaine a upřela na mě spolu s Arbosem své oči.

Nadechl jsem se a začal povídat příběh od té doby, co jsem sem za ní naposledy přiletěl až do té doby, než spadla. Slzy se mi draly z očí každým slovem a ke konci už jsem sotva mluvil.

Když jsem přestal, oba dva na mě udiveně zírali a stejně jako já skoro brečeli.

"Tak co budeme dělat?" zeptal jsem se znova, jen naléhavěji.

"Asi ji budeme muset poslat zpátky," vzdychl Arbos.

"Ne! Ne!" křičel jsem jak smyslů zbavený. Nechápal jsem, co se to se mnou stalo...

Dřív jsme bývali nepřátelé... Nesnášeli jsme se a já do teď nechápu proč... Šikanoval jsem ji a ona nic nedělala, aby se tomu bránila... Vždycky mi připadala zvláštní, něčím jedinečná, něco mi jí odlišovalo od ostatních holek, ale já to až doteď nevnímal... Bál jsem se, co by dělala, tak jsem své pocity nechával v jedné krabičce, která se včera otevřela... Nikdy jsem si to nepřiznal, ale... Já ji miluju... Tu její klidnost, upřímnost...

"Uklidni se," napomenula mě mírně Lorelaine a sotva znatelně mě pohladila po zádech. 

Arbos zvedl Wein a společně jsme doletěli zase do té místnosti s jedněmi dveřmi.

"A co s ní bude pak? Vzbudí se?" ptal jsem se dál. Musel jsem to vědět, protože bych pak nemohl na nic jiného myslet.

"To už rozhodne osud." pravil ten muž s vousy, který se najednou zjevil vedle nás.

Arbos položil Wein na zlatý kruh nakreslený na zemi (poprvé jsem si ho všiml) a pár kroků poodstoupil.

Nic se nedělo, proto jsem sebral odvahu a přistoupil k ní. Sedl jsem si k ní na bobek a chytil ji za ruku.

"Promiň," špitl jsem, "za to všechno..." zhluboka jsem se nadechl a zadržoval slzy deroucí se mi z očí. "A prosím, nikomu o tom neříkej."

Tááák? Co vy na to? Čekali jste takový obrat? Koho z vás to rozplakalo? :D