Temný anděl (book 1)

10. část - Wein

Když si pro Skai přišel doktor a spolu se sestrou ji odnesli, pohlédla jsem nechápavě na Taylera. Dívala jsem se na něj, jako by byl nějaký mimozemšťan, což nebylo daleko od pravdy. Vždyť přece zachránil Skai!

"Co je?" zeptal se a ošil se, jakoby mu můj pohled vadil.

"Nic," řekla jsem a odvrátila od něj pohled.

"Nikdy není jenom nic," odvětil ledabyle. "Tak co je to tvoje nic?"

"Jenom, že když si zachránil Skai, máš jeden úkol z deseti splněný." začala jsem opatrně.

"Jaké úkoly?" zeptal se a povytáhnul obočí.

"To je to Démonovo desatero, o kterém mluvila Lorelaine," začala jsem a pousmála jsem se, abych odlehčila situaci.

"A co s tím?" zeptal se znuděně a zakoulel očima.

"Takže ty nevíš, co to znamená..." řekla jsem a hlas mi každou slabikou slábl. "Myslela jsem, že ses to dozvěděl."

"A co jsem se měl krucinál dozvědět?" zařval a tvář mu zbrunátněla vztekem.

"Už to neřeš," řekla jsem uraženě a zmizela. Tohle je na tom být andělem nejlepší. Můžete si zmizet, kam chcete. Tohle mi v normálním životě scházelo. Konečně jsem se od něj mohla vypařit.

Tayler, Tayler, Tayler,... Ta slova mi v hlavě zněla jak zaseknutá gramofonová deska. Pokoušela jsem se na něj přestat myslet, ale nějak to nešlo. Pokoušela jsem si vybavit ty staré vzpomínky, kdy na mě byl surový, abych už na něj nemyslela jako na kluka z problémový rodiny (což mě připadalo strašně smutný a kvůli tomu jsem ho litovala) ale jako na toho surovce, co mě pořád bil. Jenže to nešlo...

Zamířila jsem na své oblíbené místo, kde jsem věděla, že budu mít alespoň trochu soukromí: na střechu naší školy.

Přiletěla jsem k ní a posadila se na tašky, které jsem už ošoupala, jelikož už si sem sedávám asi dva a půl roku.

Posladila jsem se s koleny pod bradou a očima jsem zalétla na hory, co se tyčily za naší školou.

"Myslel jsem si, že tě tu najdu," ozval se za mnou hluboký, poměrně známý hlas.

Otočila jsem se a pohlédla do jasně zelených Taylerových očí. Co on tady dělá?

"Jak si mohl vědět, že tu budu?" zeptala jsem se a znovu jsem se dívala na hory.

"Už přes dva roky tě tady vídám," odvětil a podíval se na mě. Když jsem se k němu otočila, všimla jsem si, že mu začaly cukat kouktky.

"Čemu se směješ?" zeptala jsem se a taky jsem se zasmála. Jeho smích byl strasně nakažlivý, když už se nesmál zlomyslně.

"Tomu," začal Tayler a snažil se přemoct záchvaty smíchu, "že sis myslela, že tě tu nikdo nevidí. Já tě zahlídl hned ten první den, cos sem vlezla."

Udiveně jsem na něj vykulila oči. Tak on to celou dobu věděl! Ale proč sem nevlezl? Ani jsem se nenadála a tahle věta mi vyšla přímo z úst.

"Protože..." začal, ale hlas se mu pomalu ztrácel. Pochopila jsem, že o tom nechce mluvit.

"Nemusíš o tom mluvit," začala jsem, ale Tayler mě přerušil.

"Ne, musím! Musím to někomu říct," začal chraplavým hlasem.

"Ty jsi to jako ještě nikdy nikomu neřekl a teď to chceš říct MNĚ?" podivila sjem se a vykulila na něj oči.

Mlčky přikývl a pokračoval, "pamatuješ jak jsem ti povídal o tátovi?" přikývla jsem, "no tak on mi jednou, když mi bylo asi šest nebo sedm, pohrozil, že když něco provedu, že mě vyhodí z balkónu. Já den na to omylem rozlil omáčku a táta mě vzal za lem trička a vynesl mě na balkon. Tenkrát jsme měli byt v osmém patře a ot mě fakt dal přes zábradlí. Naštěstí mě nepustil, protože mu v tom máma zabránila, ale od té doby se bojím výšek."

"Pane bože!" zalapala jsem po dechu.

Tayler jen mlčky přikývl když viděl, že se celá třesu, nemotorně mi položil ruku kolem ramen.