Temný anděl (book 1)

57. část - Wein

„Už ti je líp?" zeptala se mě opatrně Skai, jakmile jsme se usadily na dvojsedadle.

Jenom jsem zakývala hlavou a pousmála se. Bylo mi špatně, ale nechtěla jsem jí přidělávat starosti.

Zbytek cesty jsme projely mlčky a já byla aspoň schopná urovnat si vlastní myšlenky. Co se to se mnou stalo...? Už nejsem jako dřív... Nikdo není... A hlavně, zdá se mi, že po včerejšku neznám moc svou matku... A i hůř, neznám sama sebe...

„Haló, Wein, už jsme u školy!" zamávala mi Skai před obličejem pravačkou a tím mě vytrhla z myšlenek.

„Eh... Jo, dobře," vysoukala jsem ze sebe a falešně se usmála. Možná (stoprocentně) to nevypadalo přesvědčivě, ale mě to stačilo.

Vystoupily jsme společně z autobusu a vyhlížely Mika, což nebylo v takové změti těl lehké. Koho by napadlo, že většina lidí jezdí na poslední chvíli. Když jsem si konečně Mika všimla, ani se po nás neohlédl a začal pádit ke škole. Se Skai jsme si vyměnily jen udivené pohledy.

„Asi to fakt myslel doslova," poznamenala jsem s kyselým úšklebkem a protočila očima Skaiiným směrem.

Ona se jen zatvářila, jako kdyby jí to bylo jedno a mávla na mě, asi abych sebou pohla. Přeci jenom ani jedna z nás nechce přijít do školy pozdě. Hodila jsem si batoh na záda a po Skaině pravém boku vyrazila ke škole.

Jelikož mi bylo špatně, šourali jsme se pomalým krokem, při němž jsem skoro při každém nášlapu zakopla, ale.nevadilo mi to. Jediné, co mi vadilo, byla ta dálka od zastávky ke škole. Asi proto chodil Tayler do školy skoro vždycky pozdě.

Najednou se všichni teenageři okolo nás začalu pohybovat ještě rychleji. Všichni mířili směrem ke škole, což mohlo znamenat jediné: už je osm! Honem jsem si sáhla do kapsy, abych nahmatala svůj mobil, ale nebyl tam!

„Skai, nevidělas můj mobil?" zeptala jsem se kamarádky s nadzdvyženým obočím a dál si prohledávala kapsy.

„Naposledy večer," Skai se zamyslela, ale pak zavrtěla hlavou. „Musela sis ho nechat u Taylera doma."

„No to snad ne!" vyprskla jsem naštvaně. Jak jsem si ho tam jen mohla nechat? „Mamka se mi bude snažit dovolat a když jí to nezvednu, bude si dělat starosti!"

„Klid, Wein, klid," Skai mě chytila a ruce. „Zhluboka dýchej. O přestávce napíšu tvojí mamce, že sis mobil zapoměla, jo?"

Zmohla jsem se jen na němé kývnutí hlavou a zase se vydala je škole. Šla jsem stejným krokem třeba jako robot, ale bylo mi to jedno. I jsem se jako robot cítila. Skai mě pár dlouhými kroky doběhla a mířila ke škole po mém levém boku.

Když jsme se už dostali ke škole, byla zavřená. Ani před ní nikdo nestál, což bylo docela dost divné. Se Skai jsme vyhupkaly těch pár schodů, co vedlo k hlavnímu vchodu, a přimáčkly se na sklo. Naštěstí si nás tam na chodbě všimla naše přírodopisářka a hned nám přispěchala otevřít. I když já přírodopis naprosto nesnáším, tuhle učitelku mám nejradši ze všech.

„Co se stalo?" zeptala se nás a tázavě nadzdvyhla své světlé obočí. „Vy dvě přece nikdy nechodíte pozdě."

„To je na dlouho," odbyla to Skai a protáhla se kolem paní učitelky dovnitř. „A jestli dovolíte, měly bychom sebou pohnout, první hodinu máme s panem učitelem Derbem," pan učitel Derb je nejpřísnější učitel, všichni z něho mají bobky. Dokonce jsem slyšela že i učitelé.

„Ach ano, tak to si radši pospěšte," mrkla na nás a otočila se na podpatku. Zamířila ke třídě u ředitelny. My se Skai jsme jen unisono pokrčily rameny a vydaly se do chodby naproti hlavnímu vchodu. Kdy jsme došly k masivním bílým dveřím s číslem 016, mě i Skai polil studený pot. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala.