Spojila nás tma, Teen Wolf FF

3. Vypínač naruby

Zvenčí zaburácel hrom a Skylar vzhlédla od úlohy do školy, nad kterou seděla už dobrou půlhodinu a nedokázala s ní pořádně hnout. Nebylo to proto, že by na to neměla. Jen se nemohla soustředit. A vytrvale bubnující déšť, který obyčejně uklidňuje, její rozptýlení jen umocňoval.

I v tu noc, kdy přišla o rodiče, panovala taková atmosféra. Blesky se střídaly na nebi tak rychle, že hromy, které předcházely a následovaly působily spíš jako nekonečně dlouhá ozvěna. Jako kdyby sám Satan hrál v pekle na bicí a otloukal paličky tak dlouho, dokud nezbyly jen cáry. Tak jako cáry Skylarina srdce, které jí z něj zůstaly v tu noc. I když se od té doby hodně změnilo, ona se změnila, bouře té noci v ní zůstala. Hromy a blesky jako neustálé hrůzné obrazy, které se jí vracely, i když se jich toužila zbavit. Často se jí zdávalo o nehodě, u které nebyla. Budila se v hrůze uprostřed noci politá studeným potem, před očima tmu, a jediné, co viděla, byly dvě mrtvolně bledé tváře bez života...

Byl to už skoro půlrok, ale následky, které se na ní podepsaly, tak jako úmluva černou tuší, ty zůstaly. Inkoust bledl, ale odkaz přetrval. Skylar téměř vztekle zabouchla cvičebnici a schovala třeštící hlavu do dlaní. Přála si alespoň na okamžik nemyslet, ale vír déja-vu v podobě bouřky zuřící za oknem, který ji zase a znovu vtahoval do vzpomínek, jí nedával ani na chvíli pokoj.

Doma byla naneštěstí sama. Melissa byla v práci a Scott zrovna tak. Za takového počasí mu pobyt na osamělé veterině nezáviděla, i když ne-že by mu ho pro tentokrát trochu škodolibě nepřála. I on byl jedním z těch, kdo jí zatajili vztah Jacksona a Lydie, přestože věděli, že o něm nemá ani tušení. Sice se jí omluvil s udáním totožného důvodu, kterým vysvětlila své jednání samotná Lydie, ale jeho ‚jen jsem ti nechtěl ublížit' nevyznělo o moc méně zbytečně a směšně než to její.

Skylar si půl dne v hlavě přehrávala pocit ponížení, který zažila v momentě, kdy se její naděje rozplynuly na prach a chvíli, kdy zjistila, že jí její nejlepší přátelé lhali, a snažila se sama sebe utvrdit v tom, že je to pryč. Sice zastávala osvícené přesvědčení, že nemá smysl trápit se nad něčím, co nejde změnit, ale buď byl na to všudypřítomný otisk zklamání příliš čerstvý, anebo ona příliš zjizvená na to, aby ho patřičně vstřebala. Ale i přes veškerou svou dosaženou pokrokovost naneštěstí nesnášela moudrost těch slov To chce čas, anebo Čas všechno zahojí, i když si byla vědoma toho, že jsou pravdivá. Bylo to nejspíš z toho důvodu, že je v uplynulých několika měsících slýchávala ze všech stran. Chtěla se hojit. Ale někdy měla zkrátka frustrující pocit, že každou uzdravující se ránu na jejím srdci překrývá alespoň jedna další, která tam ještě před nedávnem nebyla.

Povzdechla si a ze všech sil sehnala koncentraci. Dnes ji čekal první úplněk po návratu do Beacon Hills, a ona tušila, že po událostech, které se toho dne seběhly, to bude o hubu. Lunáry se obvykle ohlašovaly plnou silou po každém absolvovaném výkyvu, a to tím spíš, když je měla prožít jinde, než pro ni bylo běžné. Skylar proto vstala ze židle, a předem si na noční stolek vyrovnala všechna anxiolytika a prášky na spaní, které brala. Rozhodla se, že nic z toho, co může, neponechá náhodě.

~•~

Malá Skylar seděla v obývacím pokoji před televizorem, jedním uchem poslouchala dokument o fyzice, který si na něm pouštěli její rodiče, vybarvovala omalovánky, a spokojeně si u toho broukala. Občas zaslechla tatínka, jak k němu utrousil odbornou poznámku, které nerozuměla, a sem tam si po očku všimla své maminky, jak mu při tom v pravidelných intervalech vkládá do úst ořechy zbavené skořápek. Za okny se pozvolna stmívalo, v krbu praskal oheň. Skylar si uvědomila, že se jí chce čůrat, a proto odložila obrázky a odcupitala z pokoje pryč. Na chodbě byla tma, a tak se postavila na špičky a prstíkem stiskla vypínač vysoko nad ní. Zachichotala se nad tím, jak se před ní zničehonic objevila celá místnost, a rozběhla se ke dveřím na její opačné straně. Otevřela je a opět stiskla vypínač. Světlo se rozlilo a odhalilo malou komůrku s toaletní mísou. Když vykonala potřebu a způsobně po sobě spláchla, zabouchla za sebou dveře a odhopsala zpátky k omalovánkám. S dětskou písničkou na rtech vychutnávala každý tah pastelky a naslouchala zvukům v pokoji, když v tom zhaslo světlo a přestala hrát televize. Skylar sebou škubla a otočila se za sebe k místu, kde seděli její rodiče. Nikdo tam ale nebyl.