Spojila nás tma, Teen Wolf FF

17. Jak se zbavit existence snadno a rychle

Zdravím všechny! :-) Ze zítřejší nedělní kapitoly jsem nucena udělat dnešní sobotní, protože zítra ani pozítří nebudu mít na wattpad přístup přes pc. Snad si její čtení užijete! Další bude opravdu asi až zase za týden, protože chci mít pro jistotu vždycky nějaké v záloze. Všechno záleží na tom, kolik se mi toho podaří napsat. Pokud se poštěstí, kapitola bude dřív. Zatím se mějte krásně! :-)

Nea

~•~

Skylar seděla na posteli, obličejem směrem k oknu, nohy spuštěné dolů. Ta, kterou neměla zavázanou, ji studila, ale ona si toho nevšímala. Venku už byla dávno tma. Měla dojem, jako by se zastavil čas, když sledovala přehlídku pableskujících světélek na tmavomodrém plátně noci. Některé, bledší, se co chvíli ztratily pod mraky, zatímco jiné zářily tak neúnavně, jako by za žádnou cenu nechtěly zahanbit svůj jas. I na jejím nebi byly hvězdy, které nikdy neměly pohasnout. A i když je před časem nahradily jiné, pro ni už byla dávno tma. Zavírala oči před jejich jasem a nechtěla je otevřít. Nemohla.

Venku byla už dávno tma a zima, a její nitro nemělo co zahřát, jako dřív...

Obě nová spojení odmítala celou svou bytostí, přestože byly součástí její samotné podstaty, vryté do ní s lehkostí tak samozřejmě, jako by tam dávno navždy patřily. Dávno, jako by nebylo předtím. A navždy, jako by nemělo už nikdy být potom. Byla to až příliš nebezpečná kombinace. Jakýsi Dar věčnosti, o který už jednou přišla.

Vybavila se jí ta bolest a sevřelo se jí srdce, protože si opět vzpomněla. Mít v sobě spojení se svými rodiči bylo krásné. Znamenalo pro ni trvalý všeobjímající pocit ochrany a bezpečí jejich teplé a láskyplné náruče. Pocit, který zažila od jejich ztráty ještě dvakrát, aniž by si to přála. Pocit vnitřního domova. Tak jako teď večer v jeho náruči.

Před tím, než se to stalo, se rozhodla udělat všechno pro to, aby to už nikdy nezažila. Nechtěla prohlubovat ani jedno ze spojení, aby nezapomněla na to, jak vypadala Ta Věčnost, kterou v sobě s takovou láskou dlouhé roky pěstovala a sklízela její plody. A teď se to stalo ještě jednou. Aniž to plánovala, aniž to chtěla. Znamenalo to snad, že pře tím neuteče? Ani když se dnešního večera dotkla pocitu domova skrze údery jeho srdce, skrze srdce někoho, kdo je ještě ke všemu druhým ze spojení, hned neutekla. Štvalo ji, že se tomu nebránila, protože to znamenalo, že nechtěla utéct. Nenáviděla ho za to, protože to on byl tím domovem, ze kterého nechtěla utíkat, a nenáviděla sebe, protože ten domov nenávidět nedokázala. Nenáviděla hlásek její mysli, který říkal, že nebýt jeho násilného vpádu do jejího nitra, milovala by ho. Ale zdaleka nejvíc nenáviděla tu část svého srdce, řvoucí jednu jedinou pravdu: Že jednou ho bude milovat natruc.

~•~

Když toho večera vstoupila do koupelny, zprvu nechala zhasnuto. Svlékala se pak, jako by už nikdy nechtěla vidět cokoliv, co souviselo s ním. Představovala si, že současně s kusy šatstva, které mizely ve tmě i s jeho na nich ulpělými doteky, se před jejíma očima vytrácí obraz jeho tváře. I jméno, které pro něho s Allison vymyslely, a které se jí začínalo příčit, přestože samo o sobě neznamenalo nic. Alespoň těch pár minut chtěla žít ve světě, kde neexistoval. Ve světě, kde neexistoval ani její pocit náhlé opuštěnosti a bezmoci, který se v ní náhle vytvořil, když ji nechal sedět v čekárně chirurgie v nemocnici, kam ji odvezl, a odešel. Aby neexistoval on, musela se zbavit všech pocitů a vzpomínek, souvisejících s ním. Musela ze sebe všechno smýt...