12. Na každém šprochu...

274 18 5
                                    

Skylar se došourala domů vyčerpaná a otupělá. Teoreticky by měla pociťovat úlevu. Promluvila si s Jacksonem a navíc poprvé doopravdy viděla ‚Dereka', ale ve skutečnosti se cítila tak vyždímaná, že na to, vnímat jakékoliv emoce nebo pocity, ani neměla sílu. Možná to je obrana organismu, pomyslela si. Možná se její práh únosnosti bolesti a schopnost zpracovávat vnitřní zmatek, snížily. Nedivila by se tomu. V posledních pár dnech zažila tolik emočního vypětí jako už dlouho ne, navíc v návaznosti na tragédii, která se stala před půl rokem, a která teď jako by prostřednictvím přítomnosti těch nových dvou spojení znovu ožila.

Došla až k sobě do pokoje, postavila se doprostřed místnosti a nechala po pažích volně sjet školní batoh, který měla na zádech. Upustila ho, praštila sebou na postel a zůstala zírat do stropu. Tohle měl být její nový domov, a ne místo, odkud by jako princezna ze zakletého zámku po nocích prchala do kouzelného lesa, a měnila se v divoženku. Šílenou bytost, následující jen své okamžité impulzy a smysly, jako tomu bylo první noc. A vlastně i tu druhou, bude-li počítat to, co se událo v ohořelém domě. Unaveně zavřela oči. Pod víčky jí začalo probleskovat světlo procházející skrze okenice, a měnilo se v barevné skvrny mihotající se jedna přes druhou. Pak se jednotlivé barvy oddělily a vytvářely obrazce. Obrazce postupně utvářející ucelené obrysy výjevu z odpoledního lakrosového hřiště. Když se před jejími zraky zhmotnila mužská postava, zatajila dech, otevřela oči a vymrštila se do sedu. Skoro čekala, že před ní bude doopravdy stát, proto zaječela, když uviděla reálnou postavu stojící vedle postele.

„Proboha, Skylar!" ozval se vyděšený hlas. „To jsem jen já, Scott, dobře?" O krok ustoupil právě v momentě, kdy Skylar přestala ječet.

„Proboha, Scotte!" oplatila mu. „Vyděsil jsi mě."

„No víš..." začal a poškrábal se na hlavě. „Ve škole ses mi zdála dost nesvá. A vůbec od té doby, co jsi tady. Měl jsem o tebe starost. A koukám, že asi oprávněně." zakřenil se a posadil se na postel vedle ní. Skylar si povzdychla.

„To je jen kvůli tomu, co se mi stalo v poslední době." řekla vyhýbavě. „Nech to být." Pokusila se o nicneříkající přímý pohled a v duchu úpěnlivě doufala, že tak bude vypadat. Scott si ji chvíli mlčky prohlížel, ale pak se na ni pousmál.

„Víš, že kdybys potřebovala, můžeš si se mnou o tom promluvit, že jo." připomenul jí jemně a počechral ji ve vlasech. Slabě se usmála.

„Já vím." odpověděla potichu. „Vždyť jsi jako můj brácha." Scott se na ni ze široka usmál a zvedl se z postele. Už byl skoro ve dveřích, když ho zastavila.

„Počkej ještě, pojď, sedni si." vyzvala ho. Nechápavě pozvedl obočí, ale následoval ji.

„Poslyš... co se to stalo odpoledne na hřišti? Odešel jsi se Stilesem, a vypadalo to, že se ti něco stalo. Poslechni – tos byl ty, kdo zranil Jacksona, že jo." nadhodila opatrně a Scott se zašklebil.

„Takže... ptáš se mě, jestli mi něco není anebo mi chceš vynadat, že jsem vrazil do toho pitomce?" Skylar se na okamžik zatvářila uraženě, ale pak se její výraz uvolnil a rozesmála se.

„Takže jinými slovy - ty se mě teď ptáš, jestli mi víc záleží na tobě anebo na něm." Scott se zakřenil.

„Já bych upřednostnil tebe, kdybych si měl vybrat."

„Před Jacksonem bys upřednostnil kohokoli!" zasmála se, ale otázku preferencí nechala viset nezodpovězenou ve vzduchu. Chvíli bylo ticho, které nakonec s povzdechem ukončil Scott.

„Víš... on do mě vrazil, tak jsem dostal vztek a vrátil mu to. I když ne stoprocentně úmyslně. Byl to impuls, jestli mi rozumíš."

„Ale jo." zamumlala Skylar neurčitě, a v duchu se škodolibě zaradovala. Kdyby se nebála, že se jí Scott začne vyptávat, pogratulovala by mu. Výjimečně se za svou nenadálou zlomyslnost necítila provinile, a tak ani neměla nutkání pokoušet se najít k ní ospravedlnění, aby se cítila líp. Připadalo jí, že jsou poprvé za dnešní den všechny věci na svém místě. Rozloučila se se Scottem a spokojeně za ním dívala, když odcházel. Pak mimoděk zabloudila pohledem k nočnímu stolku a její výraz povadl. Vzpomněla si na to, že je v něm televizní program té noci, ve kterém jsou odpovědi, které jí možná zavedou k ‚Derekovi'. Zaváhala, ale pak se rozhodně zvedla z postele a otevřela zásuvku. Svazek k sobě sešitých papírů se jí nikdy nejevil tak děsivý a nebezpečný, jako teď, když ho třesoucími se prsty opatrně uchopila a vytáhla ven.

Spojila nás tma, Teen Wolf FFKde žijí příběhy. Začni objevovat