Spojila nás tma, Teen Wolf FF

19. O Růžence Zachránkyni a semeni strachu

Zdravím všechny! Doufám, že vy školou povinní jste prožili pěkný první školní týden, a vy pracující, že jste se k víkendu dobrali ve zdraví a bohatství a ne v nemoci a chudobě. Jak jsem slíbila, je tu další kapitola, která je tentokrát mimořádně dlouhá, ve skutečnosti asi dvojnásobná oproti tomu, jak je to mým zvykem, ale rozdělit ji na dvě mi bohužel nedávalo smysl. Dala mi setsakramentsky zabrat, nejen délkou, ale hlavně obsahem, tak si ji koukejte užít! :D Čtení zdar!

Nea

~•~

Utrpení. Strach. Bolest. Smrt. Cítila to. Cítila to v tom samém okamžení, kdy se to stalo, ale došlo jí to až o něco později. I pak to však odmítala přijmout. Ve chvíli, kdy prožívala tak obrovskou fyzickou bolest by ani nebyla sto unést ten fakt, že tu už nejsou, kdyby se k téhle bolesti přidalo ještě duševní utrpení. To skutečné uvědomění. V té chvíli by její ruce, nohy, hlava určitě přetekly bolestí, vzkypěly by v konečné agónii, která by ji samotnou vytěsnila, a ona by přestala existovat. Nezbláznila se v tom stavu jen díky tomu, že do poslední chvíle věřila, že tomu tak přece není. Že se stane zázrak. Že jejím rodičům nic nebude. A pak, když se o jejich smrti skutečně dozvěděla, chtěla i ona zemřít. Vlastně si myslela, že zemřela. Ještě těsně před tím, než upadla do bezvědomí. Než se probrala z několikadenního kómatu. Když jí to po probuzení všechno znovu došlo, tu bolest prožila ještě jednou. „Vypálené" kontakty jejích dvou spojení pořád vysílaly bolest po celém těle a rozervané srdce krvácelo, i po procitnutí z umělého spánku, i přes všechny prášky, které do ní v nemocnici nacpali. Jako by její tělo schválně čekalo těch několik dní, než znovu načerpá sílu, než se nejhlubší šrámy zacelí, aby mohlo čelit další bolesti. Od té doby zažila víckrát strach i bolest. A vždycky se z toho vzpamatovala. Ale nikdy se docela nezbavila strachu z toho, že ještě někdy bude čelit podobné bolesti. Nevěděla, kolik takhle bolestných ran ještě v životě může unést, ale bylo jí to vcelku jedno. Nechtěla ji zažít už nikdy, i kdyby věděla, že má třeba padesát životů. Bylo to bezpředmětné, protože to byl typ bolesti, kterou prostě nechtěla přežít.

~•~

Přežila. Skylar se prudce vymrštila do sedu. V prvních okamžicích nevidomé oči vytřeštila dokořán a sípavě zhluboka dýchala. Na čele jí vyvstával studený pot a celou její bytost zajímal ve své mrtvolně chladné náruči čirý děs. Ždímal jí hrudník takovou silou, až se mezi jednotlivými nádechy a výdechy podivovala, že je ještě slyší. Byla tady. Ta známá bolest, vyvěrající ze dvou bodů v jejím nitru a metající výboje v paprscích po celém těle. Přežila.

Očekávala, že se odkudsi zpoza dveří vynoří doktoři v bílých pláštích tak jako tenkrát po jejím probuzení, a proto zmateně zamrkala víčky, když shledala, že se nic neděje. Bílé nemocniční stěny jednotky intenzivní péče se před jejíma očima pozvolna proměnily v malý tmavý pokoj. Chvíli se dezorientovaně rozhlížela kolem, ale pak si uvědomila, kde je, a že to všechno se jí muselo jen zdát. Aby se ve své domněnce utvrdila, rychle v té tmě nahmatala svůj mobilní telefon a rozsvítila displej. Z obrazovky na ni koukal elektronický kalendář s pondělkem v rámečku, a když se podívala na hodiny, zjistila, že je krátce po druhé v noci. Za nedlouho měla vstávat do školy. Vyčerpaně padla na postel a přinutila se zklidnit svůj dech. Tep se jí vracel do normálu, přestal probíjet ve spáncích, avšak charakteristická bolest na hrudníku, která ji tak panicky vyděsila svou živostí, ta zůstávala.

„Bože, co se mi to děje..." zakňourala a semkla víčka pevně k sobě. To přece nešlo, aby znovu pociťovala přetrvávající bolest po rozervaných slotech jejích rodičů, ty už přece nepatřily jim, teď náležely někomu docela jinému...