Spojila nás tma, Teen Wolf FF

6. Udělej něco, co chceš

Skylar dokončila posledních pár tahů kartáčem na vlasy a odložila ho na noční stolek. Přes tílko a šortky, které obyčejně nosila na spaní, tentokrát přehodila ještě lehký froté župan, protože měla takové tušení, že ho ještě bude potřebovat. Události uplynulého dne totiž zapovídaly klidný spánek samy o sobě, a nejen to. Chvíli postávala uprostřed místnosti a uvažovala. Nakonec župan svlékla, přešla ke dveřím, váhavě vztáhla ruku na klíč v zámku a otočila jím. Jednou, a pro jistotu i po druhé. Klíč vzala a hodila do přihrádky nočního stolku, kterou rovněž zamkla. Na okamžik jí napadlo, že jestli si ve spánku dokáže odemknout dveře, bude jedno i to, jak moc složitě schová klíč. Pak ale zavrtěla hlavou a praštila sebou do postele. Toužila konečně nemyslet. A tak se s uspokojivě hřejivým pocitem, že alespoň přechytračila případný příchod lunárů, pohroužila do říše spánku.

~•~

Vzbudil ji vzdálený křik a její vlastní přidušený kašel. Do vytřeštěných očí ji zaštípal kouř. Když se vzpamatovala, zaregistrovala dým valící se dovnitř škvírou pode dveřmi a zdvíhající se v neustále se zvětšující oblaka. Vyskočila z postele a za neustálého chrchlání se rozběhla ke dveřím. Vzala za kliku, ale bylo zamčeno. Nešlo to. Ještě chvíli v panice mačkala ošuntělou mosaz, než jí došlo, že dveře zamkla před spaním ona sama. Vrhla se k nočnímu stolku. Ruce se jí třásly, ani nevěděla, jestli pořád dýchá. Dým už byl téměř oslepující, a proto zavřela oči. Po hmatu se jí podařilo zásuvku otevřít. Prohrabovala se věcmi v šuplíku, ale nacházela jen všechno ostatní kromě klíče. Když už si byla jistá tím, že vyházela veškerý jeho obsah, a klíč mezi ním nebyl, přetlak, který se jí stačil působením vdechovaných zplodin, vytvořit v hlavě, nabral téměř nesnesitelných rozměrů. Zoufale se doplazila ke dveřím, bouchala, ječela. Volala Melissu i Scotta, ale neslyšela už křik ani jednoho z nich. Zalykala se dýmem i pláčem, ale nebylo jí to nic platné. Přece tady neumře, projelo jí hlavou, a otočila se. Jedinou únikovou cestu představovalo okno vestavěné směrem k lesu. Přes oblaka kouře nebylo vidět, ale ona věděla, že tam, nad jejím psacím stolem, je. Z posledních sil se zvedla a vyrazila k němu. Po hmatu otevřela a rozrazila okenice. Podle závanu chladného nočního vzduchu usoudila, že cesta je volná. Vylezla na stůl a co nejopatrněji jí to situace dovolovala, vyskočila ven. Notnou chvíli vykašlávala z plic všechen čmoud, pak po všech čtyřech odlezla stranou. Vykřikla, když se jí naskytl pohled na tu podívanou. Zadní strana domu s terasou už byla celá v plamenech. V pekelných jazycích olizovaly střechu, a vrcholem dosahovaly až nad úroveň okolní vegetace. V hřmotných ranách padal jeden trám za druhým, dřevo praskalo. Skylar vydala ze svého nitra zoufalý nelidský řev, když si uvědomila, že z toho domu už nikdo nevyjde. To přece nemohla být pravda. Nemohli ji opustit i oni. „Bože!" zajíkla se do tmy a konečně se postavila. „Proč jsem tomu nemohla zabránit. Proč!" Tohle se mi určitě zdá, prolétlo jí hlavou. To musí být další z výplodů její bláznivé mysli. Určitě. Určitě to tak bude. A až se probudí, ještě se tomu úlevně zasměje.

Skylar nevěděla, co má dělat, a tak se vydala směrem k lesu. Potřebovala načerpat klid a znovu nabrat rovnováhu. A jestli se jí tohle zdá, možná, že na ni les zapůsobí stejně jako minule, a dá jí tak, co potřebuje.

Našlapovala přes kamení, trávu a jehličky, jen v bačkorách na spaní. Poslouchala svůj dech a pohroužila se myslí do ticha chrámu přírody. Nechávala se vést momentálními impulzy. Tu přeskočila padlý kmen, tam přeběhla travnatou paseku. Neuvědomovala si kde, je, ale když se před ní po nějaké době objevil vyhořelý dům, byla si jistá, že ji to sem nezavedlo náhodou. Moc dobře se na něj pamatovala z předešlých lunárů i kresby, kterou zhotovila v tu noc. Jenom měsíc na obloze nebyl v úplňku, jinak bylo všechno tak, jak si vybavovala. Bylo to zvláštně děsivé, i kouzelné místo. Jakoby se tam zastavil čas, a i ona se teď stala toho součástí. Rozhlédla se kolem a zaposlouchala se do ticha, které narušovalo jen šumění stromů a zvuky zvířeny. Váhavě se rozešla blíž. Dřevo u prahu zavrzalo pod její tíhou. Opatrně vzala za kliku a vešla. Uvnitř domu byla tma, jen skrz díry v rozháraných zdech probleskoval měsíční svit a halil do mdlého osvětlení zbytky nábytku. Skylar se porozhlédla po místnosti. Přímo v jejím středu stálo zdánlivě dosud funkční schodiště. Učinila krok a dotkla se jeho zábradlí. Vykročila vzhůru, ale zastavila se, jakmile jí zrak padl na dveře krčící se v zadní části místnosti. Trochu natočila hlavu do strany a v zamyšlení je pozorovala. Jestliže celou dobu hledala cestu, kterou by se měla dát, měla najednou neodbytný pocit, že by měla jít k nim. Cítila, jak jí v hrudi buší srdce, zatímco obezřetně sestupovala zpátky dolů, aby se tam mohla vydat. Se skřípotem dveře otevřela a shledala, že hned za nimi vede schodiště směrem dolů.