Spojila nás tma, Teen Wolf FF

15. Život jako lakros; jeviště podvodů a falešných her

Zdravím všechny po dloooouhé době u nové kapitoly! :-) Prvně bych chtěla říct, že jsem hodně dlouho nic kromě jedné HP fanfikce, která byla dílkem do soutěže a kterou jsem musela dokončit v termínu, nenapsala. Dalo mi to ohromně zabrat a po jejím ukončení jsem vůbec neměla sílu ani chuť psát. Nicméně jsem zpět, síla a chuť je, tak doufám, že tentokrát to dotáhneme do zdárného konce! :D Snad si kapitolu užijete! Chtěla jsem ji vydat právě dnes, tudíž na nedělní večer, jak bylo dřív mým zvykem. Tentokrát nebudou dvě najednou, jak jste byli zvyklí, protože nechci, aby mi zase brzo došly. :D Je nicméně trochu delší, než obvykle... Takže - užijte si čtení, další bude nejspíš až za týden! :D :-)

~•~

Bylo něco okolo jedenácté, když se Skylar uložila ke spánku. Překulila se z boku na bok a zrak jí padl na krabičku s prášky na spaní, které si naposledy vzala ještě za svého pobytu v San Franciscu. Přestože nerada užívala nadbytečné množství léčiv, to, že od příjezdu do Beacon Hills neměla ani jeden, byl učiněný paradox. A to si myslela, že po tragické smrti rodičů ji nemůže potkat nic, co by jí dokázalo alespoň z poloviny tak přeuspořádat život. Všechno dění, kterým se skutečně zabývala, se stále více stáčelo kolem spojení, událostí lunárů, Chrise Argenta a přítomnosti vlkodlaků, a směřovalo jen k jedinému subjektu. K ‚Derekovi'. A právě on byl jednou velkou neznámou. Pořád se ptala sama sebe, proč jí život poslal do cesty právě jeho, ale věděla, že dokud ho nenajde, tahle otázka zůstane nezodpovězená. Frustrovalo ji, že z nemocničních záznamů nepoodhalila ani píď z jeho existence, byť se to dalo čekat. Možná, že to, co objevila, představovalo další stavební dlaždici, a někde leží taková, která navazuje. Možná, že zkrátka ještě nedozrál čas k tomu, aby o něm zjistila víc. Její víra v osud ji z poloviny uklidňovala.

Převrátila se zpátky na druhý bok. To, co ji naopak z poloviny zneklidňovalo, byl regresivní postup jejího společenského života. Od okamžiku, kdy odhalila skutečný důvod Chrisových nočních vycházek po lese, se cítila jako odstřižená. Prakticky už od příjezdu sem byla nucena mnohé tajit. Měla pocit, jakoby byla uvězněná v separovaném světě svých tajemství, které proplouvají jen kolem ní, ale za hranice se nedostanou. Zdálo se jí, že ji samotnou to do základů ničilo, ale okolní svět běžel stále stejně. A jediné pojítko se světem venku představovala Allison. To skrze ni mohla vypouštět úzkost, strach, obavy i záblesky světla související s tím, co se dělo. Jí říkala doopravdy všechno. Teď jí bylo znemožněno i to. Vzpomněla si na videohovor, který s ní navázala večer a na okamžik její myslí proběhl sled útržkovitých obrazů. Znovu se cítila hrozně.

„Skylar, mrzí mě, že jsem nepřišla a nedala ti vědět." Mě mrzí, že ti budu muset lhát. „Nestihla jsem dorazit včas a mobil jsem zapomněla ve skříňce, myslím, že bude v těláku. Budu si ho muset vyzvednout zítra po zápase."

„Nic si z toho nedělej, zvládla jsem to."

„Vážně? No a – co jsi zjistila?" Kéž bych ti to mohla říct.

„Nic." A všechno.

„Jak jako, že nic?" Nic, co bych ti směla povědět.

„Prostě tam nebyl žádný záznam, co by mi pomohl. Jen obvyklé údaje."

„Tak to mě vážně mrzí, Skylar. Co budeme dělat?" Co budu dělat?

„No, budu doufat, že mě něco napadne."

„A ‚Derek'? Jak ho chceš najít? Hele... co kdybys použila spojení?"

„Zatím ne. A ne že mě budeš chtít ukecat, abys mohla být u toho, jako minule." Minule...