Dark Blue | h.s. (CZECH TRANSLATION)

3 - „zapaloval."

chloecorrie

CECILY

Do vody nepůjde. Pokaždé, když se na to podívá, myslí si, že se jí zavřou plíce. Ale nezavřou, protože to nedává žádný smysl.

Cecily nejde do vody, i když všichni ostatní jsou uvnitř. Je tam chlápek se světle hnědými vlasy, který se drží provazu přivázaného k větvi stromu. Sleduje, jak se usmívá a pak skočí a pustí větev, když je tak blízko, aby se ponořil do řeky.

Stojí v bezpečné vzdálenosti od katastrofy, zůstal jí jen kručící žaludek s těžkou hlavou.

Někdo začne cákat vodu a ona zpanikaří, otočí se zády, jako by ji kapky měly sílu utopit, ale ona do někoho narazí. Někdo s dlouhými vlasy a jasnýma očima. Jeho kůže možná září, ale to je jen její teorie, protože je tak hezký.

„Ahoj." Na rtech se mu objeví úsměv. Jeho hlas je měkký, ale roztřesený.

Nevěří svému vlastnímu hlasu, tak jen přikývne.

„Ty tady budeš jen tak stát? Nechceš se na chvíli ponořit?"

„Mám strach z vody."

Usmívá se, jako by ho to zajímalo. Neví proč. „Proč?"

„Nevím. Jen mě to děsí. Ale ty tam můžeš jít."

Jemně zavrtí hlavou. Sleduje, jak si odhrnuje vlasy. „Jsem v pohodě. Můžeme, ehm, můžeme tady jen sedět." Spadne do trávy.

Chvíli se na něj usmívá, než se k němu připojí. „Nemusíš tu být se mnou."

„Chci."

Hlasitý smích přeruší jejich rozhovor. Cecily chechtot zpočátku nepoznává, protože jsou příliš daleko od nich, ale když se na všechny ve vodě podívá, vidí, že se všichni baví.

„Byla jsi někdy blízko k utopení?"

Udělá obličej. Očima přejíždí po vlnkách vody a chce je spočítat. Chce zaznamenat, jak elegantně se pohybují. Myslí si, že je to krásná věc, ale tak nebezpečné a někdy má pocit, jako by se jí to snažilo uzavřít plíce, když spí. „Nikdy." Zašeptá.

„Jaké to podle tebe je?"

Podívá se na něj. Jeho zuby se nenápadně tahají za spodní ret. Oči jsou tak zelené, ale ona si myslí, že je to jen kouzlo, protože se v nich bojí ztratit, stejně jako se bojí ztratit se v řekách a oceánech. Možná, že on je řeka a oceány. „Myslím, že jsem se mohla něco naučit ve škole."

„Řekni mi to." Jeho hlas je tichý. Teď šeptá. Jako, kdyby je vesmír mohl uslyšet, nebudou muset hádat, jaké by to bylo utopit se. Jako, kdyby je vesmír mohl uslyšet, budou bojovat proti vlně po vlně.

„Nejbolestnějších je podle mě prvních pár vteřin, kdy se snažíš bojovat s vdechováním vody. Protože tvé plíce potřebují něco, čeho by se mohly přichytit. Připadá mi to, jako bys je zapaloval."

„A kdy se konečně nadechneš?"

Odvrátila pohled od jeho očí. Obává se, že mohou být vesmírem a ona je v tom, že nemusí hádat, co se stane, když se utopíte. „Říká se tomu dobrovolná apnoe. Když už nemůžeš zadržet dech a konečně se napiješ vody. Myslím, že je to potom jednodušší. Myslím, že potom je to jednodušší. Docela poklidné."

„Poklidné," opakuje, „ale ty se toho bojíš."

Přikývne. Pořádně se stmívá. Venku nejsou žádné hvězdy, takže se cítí prázdná. Má pocit, že se nikdo nedívá.

Cecily roztřeseně vstane, nyní trochu nervózní, když si všímá toho, jak se postupně stmívá. Potřebuje se odsud dostat, protože všechno začíná být tmavě modré. Všechno vypadá modře a příliš jí to připomíná noční můry a málo kyslíku. Potřebuje odsud pryč.

„Hej!" Slyší, jak za ní někdo volá.

Teď běží. Míjející stromy a mokré listí. Snaží se schovat před tmavě modrou oblohou a snaží se skrýt před pocitem, že vás někdo drží dole. Některé větve se za ni tahají a vytvářejí si v její kůži malé domovy, trhají ji a snaží se zůstat uvnitř.

Když se je ze sebe pokusí dostat, zjistí, že se škrábe, takže se do ní trny a třísky více zasekávají. Cecily se vyděsí a přestane utíkat, nyní pláče, když se snaží dýchat, sípe. Snaží se zachránit před živoucí noční můrou.

Na jejích kostech se drží prsty a táhnou ji vpřed, dokud se její chodidla sotva dotýkají podlahy, až klečí, kašle na zoufalství. Kosti se třesou nad tlakem tisíce rukou. Lomcují, tahají za ně, až nakonec vykřikne v bolestech. Něco ji drží zezadu.

Křičí a cítí, jak ji paže pálí, kvůli zlomených kostí a prstů, které ji konečně zprostily z bolesti, i když ji na ramenou teď drží další pár rukou, slyší tiché: „Pššt, co se děje?"

Otočí hlavu a ucítí toho chlapa z dřívějška za ní, jeho paže odvádějí tu nejlepší práci, když ji drží v náručí. Odstrkuje Cecily třesoucí ruce pryč od jejích vlastních pažích, aby ji mohl objat pevněji. „Ruka. Myslím, že mám zlomenou ruku."

Pokusí se ji zvednout, ale ona spadne zpět. Padá s ní, ruce drží kolem jejího těla, než si ji pevně přitiskne k hrudi. „Ne. Hej, jsi v pořádku. Jsi v pořádku. Dýchej."

Cítí chlad. Jeho ruce jsou jako led a oči ji mrazí zevnitř ven. Ona není v pořádku. Ne, má zlomenou ruku a její kůže krvácí. „Ne, ne, ne, ne. Ne moje kosti. Myslím, že ji mám-" zlomenou. Neříká to nahlas. Možná umírá. Možná jsou to jeho oči. „Přestaň se na mě dívat."

„Podívej se na sebe. Podívej, hej, jsi v pořádku. Jsi v pořádku." Přitiskne na ní ruku, aby se sama sebe dotkla její paže, čímž by ucítila svojí kůži.

Podívá se dolů na svoje prsty a pak nahoru na něj. Je tak hezký, ale stejně tak jsou vlnky v řece a oceánu, stejně jako obloha, která vypadá jako laguna. „Mám vodu v uších."

Stejně tak vesmír, když se ji snaží utopit. Jediné, co kdy dělala je, že se topila.

„Omlouvám se." Zašeptá nakonec. Možná to nebylo dost hlasité, aby to slyšel, protože mlčí.

Ve skutečnosti se jí už jeho ruce nedotýkají. Vzhlédne a vidí, jak je otočený zády, když odchází a mizí v davu stromů.

A jediné, co kdy dělala je, že se topila.