So we meet again

3.4K 158 16
                                    

Zdravím vás, příšerky!

Pro ty z vás, kteří mě nesledujete na Instagramu, menší vysvětlení toho, co se to sakra děje.

Protože jo. Všichni čekáte na Delirium.

Ovšem Delirium je v tý fázi, že k jakýmukoliv dalšímu plánování potřebuju mít nástěnku se špindlíkama propojený červenýma nitěma... a většinou se u toho nevyhnu ani dost psychotickýmu výrazu stejně jako ten týpek z toho profláklýho meme. Takže Delirium rozhodně potřebuje počkat, než se můj mozek zregeneruje po konci školního roku.

Tak či onak... V posledních týdnech, který pro mě byly dost náročný, jsem pro vás zvládla něco stvořit. A tedy nejen pro vás, ale i pro sebe, protože si na denní bázi prostě potřebuju něčím vyčistit hlavu. A psaní díky kurva Satanovi pořád ještě funguje. 

Nápad na tuhle povídku přišel o jedný sobotě, kdy mi vypovědělo službu auto a já musela jet do školy vlakem. I mean... člověk najde inspiraci na nečekanejch místech, takže jo. Tam jsem se během jízdy se sluchátkama v uších zasnila a prostě to přišlo samo.

Bude to, doufám, pro všechny zúčastněný milej a růžovej zážitek. Nečekejte od toho žádný převratný myšlenky a zvraty a tak vůbec. Měla to bejt prostě velice easy povídka na pár stran, která se protáhla na... moment... jo, osmnáct kapitol plus epilog. Dobrá práce, Lu.

Nicméně.

Doufám, že si to užijete a oblíbíte si Camerona a Henley, tak jako já (:

A pro nadšence ještě přidávám odkaz na ne tak úplně dokonalej mood board, o kterým vůbec nevím, jestli tady odsud bude fungovat. Ale co už. Předloha Camerona je fakt kousek, kterej stojí za vidění, takže to zkusíme.

Odkaz here: https://pin.it/7bK7jDk

Užijte si čtení! <3


Ztracené dušeKde žijí příběhy. Začni objevovat