[8]

2.1K 245 4
                                    

[Cameron]

Ach Bože.

Tohle bylo nebe... a peklo zároveň.

Ležel jsem na tý titěrný posteli a doslova cejtil, jak moje kůže žhne v místech, kde se moje tělo dotýkalo jejího. Byla hřejivá. Měkká. Sexy. Do hajzlu. Rozhodně byla až příliš sexy. A můj pták měl víc než jasno v tom, že Henley rozhodně nespadá do friend zóny.

Tahle konkrétní část samozřejmě nešla nijak moc ovládat, takže jsem tu prostě jen tiše ležel a trpěl. A to i přestože mi jakejsi otravnej hlas uvnitř mý hlavy připomínal, že bych měl mít nějaký morální zásady. A tentokrát tu sakra nešlo jen o Miu. Ten slušňák mi totiž připomínal, že kdyby se v tenhle moment Henley probudila, mohla by si to dost pravděpodobně vysvětlit jako... no... obtěžování. Což jsem zcela určitě nechtěl.

Jenže jsem se toho nedokázal vzdát. Nešlo to, do hajzlu.

A to nejen protože jsem ji podle všeho chtěl všema možnejma způsobama, ale hlavně protože držet ji bylo tak kurevsky příjemný.

Když jsem zavřel oči... mohl jsem předstírat, že ležíme v mý posteli. V mým bytě. A já ji nebudu muset nechat jít. Mohl jsem předstírat, že máme všechen čas světa na to, abysme se poznali. Abych sakra zjistil, jestli snídá radši palačinky nebo vajíčka, abych zjistil, jakou poslouchá hudbu, jestli chodí doma bosa a má ráda noční vyjížďky na motorce. Ale ze všeho nejvíc bych chtěl zjistit, jestli je pro ni tohle stejně tak příjemný jako pro mě.

Protože ona do mý náruče zapadala až překvapivě dokonale.

Jak ubohý to ve skutečnosti bylo?

Dost možná jsem na škále od jedný do deseti dosáhnul i třináctky.

Nicméně.

Když Henley cosi zamumlala a neklidně se zavrtěla, došlo mi, že už pravděpodobně nespí.

A to byla ta chvíle, kdy jsem očekával jakejkoliv odpor z její strany. Koneckonců to kouzlo včerejšího večera už se nejspíš vytratilo a k nám se vkrádal novej den, kterej s sebou nenávratně přinášel i realitu.

Ovšem na žádný protesty nedošlo. Henley na mým těle na pár dlouhejch vteřin strnula, jako by vyhodnocovala celou tuhle situaci... a potom se ke mně znova přitulila. Zatímco její prsty po mý kůži přejížděly tam a zpátky.

Při tom dotyku se moje hruď opovážlivě stáhla.

A já si ji na jednu šílenou chvíli chtěl nechat. Nejen kvůli sexu, ksakru. Protože kromě toho, že jsem chtěl zjistit, co přesně by udělalo, kdybych přejel konečkama prstů po její obnažený kůži, jsem měl pocit, že chci tuhle záhadnou bytost poznat skrz na skrz. Chtěl jsem se o ní dozvědět detaily, který nikdo jinej nezná, a zjistit, jestli je vážně tak –

Do prdele, zaklel jsem v duchu. Pak jsem sám nad sebou zatřásl hlavou. Musíš přestat přemejšlet tímhle směrem. Tohle ti v ničem nepomůže... s ohledem na to, že se máš za pár hodin vidět s Miou.

Ale i přesto... přesto jsem se nedonutil ji pustit.

Prostě jsem tam ležel, poslouchal její pravidelný oddechování, a nakonec nejspíš na nějakou dobu zase usnul. Protože když jsem o nějakou dobu později znova procitnul, byla pryč.

Zmateně jsem se rozhlídnul po kupé a pak všechno zapadlo do sebe, když jsem na volným lůžku uviděl rozházený její věci a na stolku prázdnou krabičku od dortu, kterej jsem včera večer přinesl.

Vstal jsem, natáhnul na sebe svý oblečení a pak sklidil všechny deky a polštáře. Rychlá kontrola telefonu mi napověděla, že nemám žádný nový textovky od Mii. A popravdě? Tohle bylo po dlouhý době, co jsem z toho necejtil podivný zklamání.

Namísto toho, abych se tím nějak víc zabejval, jsem si došel odbýt ranní hygienu a pak rovnou zamířil do jídelního vozu.

Byla tam.

Její růžovou kštici jsem zaznamenal už ve dveřích.

A když jsem vyrazil vpřed, můj krok byl jistej... do tý chvíle, než vzhlídla a její rty se roztáhly v jednom zářivým úsměvu. Připadalo mi, jako by se při tom výhledu celej můj svět tak trochu otřásl. Neměla na sobě žádnej make-up. Vypadala o trochu jinak než včera. Dost možná o kousek opravdověji. A všechny ty myšlenky ohledně toho, co všechno bych se o ní chtěl dozvědět, se ke mně vrátily plnou silou.

Zapadnul jsem ke stolu naproti ní a pohlídnul na její talíř. „Takže čokoládovej dort a vajíčka se slaninou, hm?"

Henley se uchechtla. „Dobrý ráno i tobě, Camerone."

Bože. Potřeboval jsem, aby se přestala usmívat, jinak hrozilo, že udělám dost nemístný věci přímo před zraky všech ostatních cestujících. Uhnul jsem před jejím pohledem a namáhavě polknul. „Dobrý, Henley."

Další uchechtnutí. „Ty vajíčka jsou vážně výborný. Měl by sis je taky dát." Stočil jsem svůj pohled k ní, akorát když si vkládala sousto do úst. K mojí smůle to vyvolalo jen další vlnu dost nevhodnejch představ.

Zlehka jsem se naklonil vpřed a sjel ji pohledem. Byla jinak oblečená než včera. Světlý boyfriend džíny a bílý upnutý tílko, který končilo těsně nad jejím pupíkem. A k tomu měla vlasy stažený do rozcuchanýho drdolu.

Byla roztomilá. Definitivně tím ‚ošukej mě proti zdi' způsobem.

Do hajzlu, co mi to vůbec udělala s hlavou?

„Jsi v pořádku?" zeptala se, což mě probralo z tranzu. Donutil jsem se odtrhnout zrak od obnaženýho pruhu kůže na jejím břiše a pohlídnul do její tváře. Povytahovala na mě obočí, no skvělý.

Zlehka jsem se na ni zamračil. „Chodíš doma bosa?" vypadlo ze mě dřív, než jsem to stihnul zastavit.

Nechápavě naklonila hlavu do strany, ale pak prostě odpověděla: „Většinu času. Vlastně chodím občas bosa i venku... Už jsi to někdy zkusil? Je to zdravý pro nohy. Navíc je tak trochu jinej vesmír projít se bosky v parku po trávě. Je to... je to jako bys získal zpátky kousek svý svobody."

Oukej. Tohle nepomáhá. Vůbec.

„Ale otázka je," protáhla Henley nejspíš tak trochu pobaveně, „proč se na to vlastně vůbec ptáš?"

„Průzkum," odtušil jsem neurčitě.

„Průzkum?" zopakovala po mně pochybovačně.

Pokrčil jsem rameny a svezl se na sedačce o něco níž. „Veřejnýho mínění."

Koutky jejích úst zacukaly. „Budeš se ptát i támhletoho chlapa? Protože podle mě by ti taky rád položil pár otázek... pokud víš, co tím myslím."

Podíval jsem se směrem, kterým naznačovala, a uviděl postaršího prošedivělýho týpka v saku s ranní kávou a laptopem otevřeným před sebou na stole. Evidentně se vážně snažil, aby to vypadalo, že tam cosi čte, ale několikrát po mně střelil očima. A když zaznamenal, že se na něj dívám, opřel se do židle a věnoval mi jeden dost podivnej úsměv, než na mě laškovně mrknul.

„Do prdele," zamumlal jsem a téměř se otřásl. „Jestli sem přijde, použiju tě jako živej štít."

Henley nad tím vyprskla smíchy, ale nedostala příležitost to okomentovat, protože k nám dorazil číšník. Zůstala se mnou, i když už měla dojedeno. Hovor mezi náma tak nějak přirozeně plynul a já byl dost možná i rád, že se ani jeden z nás ani slovem nezmínil o tom, co přesně se mezi náma odehrálo v noci.

Smáli jsme se.

A myslím, že oba jsme si byli vědomý toho, že jen předstíráme a oddalujeme vpád reality do týhle naší malý bubliny. Tak nějak jsem si začínal přát, abych ty poslední minuty naší cesty mohl protáhnout v další hodiny.

Přestával jsem se těšit do cíle svý cesty.

A vůbec jsem se nechtěl ptát, jak přesně to měla ona.

Ztracené dušeWaar verhalen tot leven komen. Ontdek het nu