Ztracené duše

[2]

[Cameron]

„Jste si jistej, že se s tím nedá nic dělat?" vyštěknul jsem podrážděně na průvodčího, kterej se na mě za celou dobu ani nepodíval.

Zavrtěl hlavou, zatímco se dál probíral tou svojí přenosnou blbostí, kterou kontroloval lístky.

Měl jsem sto chutí vycenit na něj zuby. Ale neudělal jsem to. Zatím. „Ta holka je kurevsky otravná a nemá v mým kupé, co dělat. Na informacích mě ujistili –"

Konečně ke mně vzhlídnul a rovnou mi skočil do řeči: „Pokud tahle jízdenka patří té dámě, tak s tím neuděláme vůbec nic, mladý pane. Řádně uhradila svoje místo v tomto vlaku a vy ji zcela určitě nemůžete jen tak vyhodit."

Dobře. Tentokrát jsem na něj ty zuby vycenil.

A on couvnul.

„Tak to vám kurevsky děkuju za ochotu," utrousil jsem, zmuchlal její jízdenku v dlani a rovnou se otočil na patě, abych se vrátil zpátky. Byl jsem v pokušení ten lístek prostě vyhodit oknem ven. Průvodčí ji ještě nezkontroloval, což znamenalo, že by dostala dost mastnou pokutu a nejspíš by ji donutili někde vystoupit.

Vážně jsem to chtěl udělat. Ale bohužel se to příčilo nějakýmu smyslu pro dobro, kterej ve mně byl hluboko zakořeněnej.

A už jsem dost možná věděl, že bojovat v jakýmkoliv směru sám se sebou je víc než marný.

Zapadnul jsem zpátky do našeho kupé a zastavil se hned za dveřma.

Ona ležela rozvalená na svý pohovce. Růžový Conversky nechala ledabyle pohozený v uličce a já nad tím jen zavrzal zubama o sebe.

Nebyla můj typ. Definitivně ne. Byla až moc... klučičí. A nešlo o jakýkoliv fyzický přednosti, abych byl přesnej. Spíš o ten fakt, že když jsem ji poprvé spatřil, měla na sobě svý roztrhaný džíny, černou mikinu a přes to hozenýho křiváka. Teď tu sice ležela jen v tílku, oněch džínách a ponožkách s potiskem Darth Vadera, ale pořád jsem na ní neshledával nic sexy tím holčičím způsobem. Pominu-li teda výstřih, kterej odhaloval určitou část jejího –

Ne, určitě se nechci vydávat tímhle směrem.

Nicméně.

Měla růžový vlasy. Vážně. Růžový.

Nebyl jsem si jistej, jak přesně se ohledně toho cejtím, ale... ale ne, vlastně se mi to nelíbilo.

Nelíbilo se mi na ní nejspíš všechno. Včetně toho, jak měla zastrčenej pramen vlasů za ucho a bez ustání se kousala do rtu, zatímco zírala do svýho notebooku.

Jako bych tady ani nebyl.

Hodil jsem jí tu zmuchlanou jízdenku na klávesnici a potom shodil svůj bágl na zem, abych se mohl svalit na volnou sedačku.

Byl jsem vyčerpanej. Kurevsky vyčerpanej, nervózní a podrážděnej.

A její přítomnost vůbec ničemu nepomáhala.

„Takže?" ozvalo se vedle mě, zatímco jsem z kapsy kalhot vylovil telefon. Najel jsem do zpráv a rozkliknul moji konverzaci s Miou. Přelítnul jsem očima posledních pár řádků a moje čelist se samovolně zatnula. „Jsi snad hluchej?" houkla na mě znova ta otravná holka.

Mý chřípí se rozšířilo, zatímco jsem se zhluboka nadechnul a podíval se na ni. „Můžeš zůstat."

„Chceš říct, že ti nezbejvá nic jinýho, než mě tady strpět, hm?" popíchla mě jakýmsi vítězným tónem, ale její výraz tomu jaksi neodpovídal.