Ztracené duše

[6]

[Cameron]

Do hajzlu.

Ona byla prostě... dechberoucí.

Stejně jako všechny ty světla kolem nás.

Měl bych vůbec říkat, že jsem se většinu času díval na ni a ne nad sebe a dával si zatracenej pozor, aby si toho nevšimla? Snad radši ani kurva ne.

Byl jsem kurevsky blízko k tomu, abych ji políbil a nenávratně tak posral celej svůj život. Nebyl jsem tenhle typ. Nikdy jsem takovej nebyl. A i když pro někoho mohlo bejt snadný prostě zamlčet fakt, že má trvalej vztah a užít si jinde, pro mě to takový nikdy nebylo.

Buď všechno, anebo nic... protože všechno jsem očekával i od svýho protějšku.

A navíc jsem si teď v tuhle podělanou chvíli byl jistej, že ani Henley si nezaslouží nic mezi tím. A tak jsem se snažil zachovávat si odstup. Teda relativně. Nebyl jsem totiž ochotnej se od ní odtáhnout, protože to teplo a vůně, který z ní sálaly, byly až příliš lákavý.

Připadal jsem si kvůli tomu jako mizera?

Definitivně.

Svým způsobem mi to vůči Mie nepřipadalo správný. Kdybych totiž zjistil, že se vedle někoho cejtila tak jako já vedle Henley, nejspíš bych na ni byl víc než nasranej.

Ale na druhou stranu bylo nad mý síly se tohohle vzdát.

Bylo to tak dlouho, co jsem s někým prostě mohl jen bejt. Bez postranních myšlenek a pochybností. Bez jakýhokoliv předstírání. A přes moje počáteční znechucení z její společnosti... bylo až příliš snadný vedle ní existovat.

Po kurevsky dlouhý době jsem si prostě... nepřipadal sám.

A to nejspíš stálo i za mý černý svědomí.

„Oukej," protáhla vedle mě a strčila si do pusy poslední sousto čokoládovýho dortu, zatímco já ji fascinovaně sledoval. Nejspíš jsem totiž ještě nikoho neviděl, aby si tolik vychutnával jídlo. Její obličej se rozzářil jako všechny ty světla nad naší hlavou, když jsem tu krabičku s dortama otevřel. „Tři otázky, jedno právo veta. Začínáš."

„Není tohle nějaká hra pro děcka?" popíchnul jsem ji jenom proto, že bylo tak zábavný ji provokovat.

A ona na mě nakrčila nos. „Jasně, že jo. Pokud odmítneš odpovědět víc než jednou, budeš si muset něco svlíknout."

Jo, tak s tímhle ani nezačínej.

Pořád jsme seděli na plošině posledního vlaku v soupravě. Nechtělo se nám odsud, i přestože tu byla čím dál větší zima. Mluvili jsme spolu o naprostejch hovadinách a ani jeden z nás se nezmínil o tom, že se její máma pořád neozvala.

Nicméně o to víc jsem měl pocit, že potřebuje rozptýlit.

„Už jsem se kvůli tobě svlíknul a půjčil ti svoji mikinu," připomenul jsem jí a zlehka povytáhnul koutek úst. „Tohle by se mi mělo někam započítat."

Henley se zamračila. „No... můžu ti půjčit tohle a budeme si kvit." S tím si z ruky stáhla náramek a podala mi ho. Byla to obyčejná černá šňůrka, jejíž konce byly navlečený na stříbrnej kroužek, kterej tu fungoval jako jediná ozdoba. Nic extra holčičího a vlastně to k ní naprosto sedělo.

Nicméně.

„Tohle, že má bejt rovný tomu, že jsem ti půjčil mikinu?" zeptal jsem se pochybovačně.

Henley se na mě zašklebila. „Je pro mě důležitej, ty idiote. Pokud ho nechceš..." Rovnou po něm sáhla.

Ovšem já stihnul včas uhnout. „Jak důležitej?"