Ztracené duše

[12]

[Henley]

Nebyla jsem na to připravená.

Nebyla jsem připravená na nic z toho, co se během dnešního dne stalo.

Na ty dlouhé hodiny čekání.

Na tu děsivou chvíli, kdy přístroje napojené na mého brášku, na jednu dlouhou vteřinu zmlkly a pak začaly ječet, aby přivolaly všechen personál.

Nebyla jsem sakra připravená na to, že se ho budou pokoušet oživovat, přestože všichni v místnosti věděli, že je to předem prohraný boj.

Nebyla jsem ani trochu připravená na ty dlouhé minuty, kdy jsme s matkou a otčímem seděli na chodbě a čekali na vyhnutelné.

„15:53."

Čas úmrtí.

Čas, kdy se celý svět zastavil a moje srdce se rozlomilo ve dví.

Naříkala jsem a brečela. Nejspíš jsem byla téměř nepříčetná. Nedokázala jsem tu prostou informaci pojmout.

Timmy už není.

Timmy už nežije.

Jak bych sakra mohla dál žít já?

Bolelo to až příliš na to, abych v čemkoliv pokračovala dál, no ne?

Dostala jsem od sestřiček kouzelný prášek, který všechno kolem utlumil. Barvy vybledly do různých odstínů šedé a všechno bylo podivně vzdálené, jako bych realitu pozorovala za sklem. A ta bolest... ta byla aspoň na nějakou dobu snesitelná.

Nepamatovala jsem si ten proces. To, co se dělo potom.

Nepamatovala jsem si, co udělali s jeho drobným tělíčkem.

Jediné, co v mé paměti utkvělo byl ten podělaný fakt, že když jsem matku požádala o první věc za posledních pár let, řekla ne.

Chtěla jsem, aby mi dala Draka. Chtěla jsem na Timmyho mít ještě jedno vzpomínku kromě náramku na své zápěstí. Chtěla jsem si toho plyšáka vzít s sebou domů a usínat s ním každou noc. A ona řekla ne.

Překvapila jsem samu sebe, když jsem před ní padla na kolena a v slzách ji prosila?

Nejspíš ano. A nejspíš jsem tím nepřekvapila jen samu sebe.

Dívala se na mě, jako bych byla odpad. Toho plyšáka mi dala... a nezapomněla mi říct, že je to všechno stejně moje vina.

Nestarala jsem se.

Nějak jsem se zvládla dát na nemocničních záchodech dohromady a poté s Drakem bezpečně uloženým v batohu vypadnout pryč.

Bloumala jsem ulicemi. Pozorovala jsem lidi.

Nechápala jsem, jak můžou dál žít, když Timmyho život skončil.

Záviděla jsem jim. Záviděla jsem jim jejich bezstarostnost a smích. To, že se měli, s kým držet za ruku.

Protože v tuhle chvíli mi připadalo, jako by mě svou vahou drtila tíha celého světa. Jenže už jsem v sobě neměla další slzy, které bych dokázala ronit. Už ve mně nezbylo nic. Připadala jsem si prázdná... a mrtvá.

Skončila jsem na nábřeží nějaké řeky, jejíž jméno jsem neznala. Nebyla jsem si jistá, jak přesně vypadám, ale asi to nebylo nic moc. Většina lidí mě obcházela obloukem a šeptala si cosi o mých zarudlých očích... což jsem zdatně ignorovala.

Nakonec jsem se zhroutila na jednu z laviček a zadívala se na modré nebe bez mráčku nad sebou. Byl krásný slunečný den... ale všechno uvnitř mě pokrývala šedá peřina smutku. Trhaně jsem se nadechla a pak zbystřila, když kolem mě procházel postarší pár.