[5]

2.5K 270 14
                                    

[Henley]

Ksakru.

Dívala jsem se na něj a začínala mít tak trochu pocit, že se řítím do neuvěřitelných sraček.

Jen to, jak tu přede mnou seděl, vyprávěl mi pravděpodobně nejhorší zážitek svého života, přičemž jen tak mezi řečí zmínil smrt někoho, kdo mu nahrazoval tátu, a pak dodal, že není dokonalý. Vypadal u toho tak... odevzdaně.

Jako by vážně věřil slovům své babičky o tom, že je srab.

Což nebyl.

Považovala jsem lidi, kteří si projdou něčím tak bolestivým, že je to téměř zabije, za hrdiny. Nevzdali to. Bojovali dál, i když ani možná neměli pořádný důvod. Protože síla není v tom přežít, ale vytrvat. Vstávat den za dnem a dávat svůj život znovu dohromady.

A to on udělal.

Byl zatracený hrdina a já mu to ani nemohla říct, protože při pomyšlení na toho dvanáctiletého kluka, který nemohl přestat brečet, jsem měla chuť přelézt stůl a obejmout ho.

Kurva.

„Vaše jídlo," ozvalo se vedle nás a já sebou škubla. Číšník před nás položil talíře, popřál nám dobrou chuť a zmizel.

Zatímco já zírala na porci lasagní před sebou. „Proč jsi trval na tom, že objednáš? Ani nevíš, jestli tohle budu jíst... nebo jestli nemám alergii na rajčata."

Což jsem neměla.

Cameron vzal do ruky vidličku a pousmál se. „Cestuju hodně. Ať už jsi kdekoliv, je dobrý volit to nejbezpečnější jídlo a ne to nejlákavější. Lasagne většinou bejvaj předpřipravený. Nandaj to a ohřejou. Žádnej kulinářskej zázrak, ale na druhou stranu se ti nestane, že bys potom strávila dva dny na záchodě."

To vlastně znělo celkem logicky.

Vzala jsem příbor a vložila si sousto do úst, což vedlo k tomu, že se na mě Cameron zašklebil. „Takže nemáš alergii na rajčata."

Měla jsem sakra co dělat, abych před ním dokázala skrýt svůj úsměv. Ale podařilo se mi to. Jídlo jsme snědli mlčky... a abych byla upřímná, lepší lasagne jsem nejedla. Ovšem o tenhle detail jsem se s ním samozřejmě nehodlala dělit.

A když už jsem se chtěla zvednout, abych se vrátila do našeho kupé, zastavil mě jeho hluboký melodický hlas, který na mě začínal mít dost zvláštní účinky. „Nechceš zůstat na dezert?"

Jen jsem zavrtěla hlavou. „Ne, díky."

„Proč?"

To jediné slovo mě donutilo zadívat se na něj. Měl ve tváři soustředěný výraz, zatímco mě svýma ledově modrýma očima pozoroval skrz pramínky několika blond vlasů, jež mu spadaly do tváře. A já si na jednu děsivou chvíli nemohla vzpomenout, jak se mám nadechnout. „Moc na sladký nejsem. Jediný, co vážně můžu jsou čokoládový dorty. Ale asi už bych se měla vrátit, máma bude volat."

A přesně v tenhle moment mi v kapse zavibroval telefon. Roztržitě jsem si pročetla textovku od mámy, kde mi oznamovala, že nakonec zavolá později, protože ten specialista, kterého k Timmymu zavolala, má nějaké potíže kvůli uzavírce na cestách.

Vypadalo to, že Timmymu dneska chyběla jeho šťastná hvězda.

A já tak trochu nenáviděla fakt, že trčím tady namísto toho, abych byla s ním... i když nevěděl o světě.

„Co?" ozvalo se naproti mně.

Vzhlédla jsem ke Cameronovi a pocítila určitý neklid. Protože možná jsem skutečně nenáviděla fakt, že nejsem se svým bráškou, ale pořád tu byl on. On. Ten tak trochu arogantní kluk, který uměl být obětavý, brutálně upřímný a bože chraň dokonce i vtipný. Kousla jsem se do rtu, zatímco jsem strčila telefon zpátky do kapsy. „Vypadá to, že nakonec mám ještě čas."

Ztracené dušeOnde histórias criam vida. Descubra agora