Ztracené duše

[15]

[Cameron]

Co si ta zatracená holka vlastně vůbec myslela, že dělá?

Do hajzlu.

Kurva.

Pořád jsem tu seděl a přehrával si v hlavě její slova zas a znova. Ale nějak jsem si nedokázal přebrat smysl toho všeho a zejména potom její následnej útěk. A kdesi uvnitř mě se dost možná vzdouval vztek. Zklamání. A taky dokonalej zmatek.

Byl to kurevsky podivnej mix emocí, který jsem v tenhle moment tak úplně nedokázal zkrotit.

A to pro mě definitivně bylo nový.

Nicméně.

To, co mi řekla, mnou otřáslo.

Až na kost.

Protože... jo, do hajzlu. Něco takovýho mi nikdy nikdo neřekl.

Bylo to, jako by viděla rovnou skrz mě. Jako by mě stihla pochopit za těch pouhejch pár hodin, který jsme spolu strávili. Na rozdíl od spousty jinejch lidí, který se mnou strávili roky. Henley ze sebe vysypala tohle všechno... a já reálně ani netušil, co přesně to vlastně znamená.

Navrhovala mi tím vztah? Úlet na jednu noc? Nebo jsem si to kurva všechno vyložil naprosto špatně?

Byl jsem kurevsky zmatenej... a ona stihla utýct, než jsem se donutil jakkoliv zareagovat.

Takže teď jsem znova měl chuť obejmout její hrdlo a stisknout.

Vstal jsem od stolu, zaplatil a rozhodným krokem vyrazil zpátky k našemu kupé. Protože i když jsem pořád tak úplně nevěděl, co mám dělat, byl jsem si víc než kurevsky jistej, že ji nehodlám nechat odejít. Ne po tom všem.

Vlastně se to doopravdy mělo tak, že jsem byl dost možná připravenej obrátit celou vlakovou soupravou vzhůru nohama, jen abych ji našel, ale když jsem vpadnul dovnitř a zjistil, že sedí přímo tady na svý posteli, vzala mi tím vítr plachet.

Všechen ten vztek uvnitř mě vřel jako láva, ale teď jsem ho neměl, kam nasměrovat.

Henley totiž seděla schoulená na svý pohovce, objímala svý pokrčený nohy a oči měla zavřený. Podle sluchátek v jejích uších jsem usuzoval, že se právě uzavřela do svýho malýho světa, kterej vyplňovala hudba. Protože ať jsem před chvílí svým nedostatkem reakcí způsobil cokoliv, zřejmě jsem ji donutil uzavřít se do sebe.

Do hajzlu.

Copak jsem se zase zachoval jako arogantní kokot?

Vůbec jsem tomu nerozuměl.

Tak či onak... všechen ten zatracenej vztek mě během zlomku vteřiny opustil.

Pomalu jsem za sebou zavřel a prohlídnul si ji pozorněji.

S každým nádechem se nepatrně otřásla a s každým výdechem se propadala o něco víc do sebe. Vypadala tak malá. Drobná. Možná dokonce zraněná.

A já nenáviděl představu, že jsem ji takhle zranil já.

Nejistě jsem si olíznul rty a potom se k ní zlehka naklonil. Henley sebou cukla, když jsem opatrně pohladil její vlasy, a vzhlídla ke mně. Ale byla tiše. Jen mě pozorovala svejma velkejma očima, zatímco jsem vyndal jedno sluchátko z jejího ucha a zasadil ho do svýho.

Petricor. Tu skladbu jsem poznal okamžitě.

Zněla jako uklidňující balzám pro moji duši, kterej jen doplňoval ten výhled, jenž se mi právě teď skýtal před očima.