Ztracené duše

[7]

[Henley]

Co jsem to ze sebe právě teď vysypala?

Neměla jsem to říkat. A neměla jsem říkat ani tu část o jeho vztahu, kterou jsem se ho jen a jen snažila rozptýlit.

Připadala jsem si vedle něj jako ubožák. Nejspíš měl dokonalý život a já mu musela připadat tak politováníhodná, že mě v tenhle moment nedokázal ignorovat.

Přála jsem si vrátit čas.

I když ne tak úplně.

Do hajzlu. Moje hlava byla dokonalý chaos. Máma pro mě neměla jedinou dobrou zprávu a verdikt od lékařů naznačoval, že je celá tahle moje cesta naprosto kurva zbytečná. Kdybych v sobě neměla poslední špetku hrdosti, nejspíš bych se stočila zpátky do klubíčka a brečela jako malé dítě až do rána.

Jenže tu byl on.

Nerozuměla jsem tomu.

Chtěla jsem, aby šel pryč, a zároveň jsem to... nechtěla.

Celá pravda totiž byla taková, že jsem se před ním styděla. Takhle mě nikdy nikdo neviděl. Nikdo. Tohle nebyla jen chvilka slabosti ale i zranitelnosti. A já toužila mít zpátky svůj štít, který mě dokázal chránit před světem. Jenže on tu byl a prostě se snažil... No, o co vlastně ksakru?

Zírala jsem na jeho ostře řezaný profil a na ty plavé vlasy lesknoucí se pod měkkým světlem lampičky. Vypadal jako stvoření z jiného světa. A přesto, co mi vyprávěl o svém životě, vypadal hlavně jako anděl. Padlý a zlomený anděl.

Téměř jsem se otřásla, když se ty jeho ledově modré oči zaměřily na mě. „To... není tak úplně pravda."

Nejistě jsem si olízla rty. „Nemusíš tohle dělat, jen abych vedle tebe nevypadala jako takovej chudák, oukej?"

Cameron povytáhnul koutek úsměvu, který postrádal stopu humoru. „Tak to zcela určitě nedělám, Henley." Povzdychnul si a pak se zahleděl přímo před sebe, takže jsem mu neviděla do tváře. „Nelhal jsem... mezi mnou a Miou bylo vždycky všechno tak nějak poklidný. Neřekla ani slovo proti tomu, že jsem se rozhodl odejít za svojí kariérou. Tenkrát jsem celou svojí bytostí doufal, že řekne, že odejde se mnou... což bylo naivní, protože dělala tu zatracenou školu. Jenže naděje je zrádná kurva. Měl jsem... ohledně toho celou spoustu pocitů, za který jsem se tak trochu styděl. Připadal jsem si zrazenej. Opuštěnej. Měl jsem na ni vztek. A na nic z toho jsem neměl nárok, protože jsem po ní nemohl chtít, aby žila můj sen. A tak jsem prostě mlčel."

Takové doznání bylo nejspíš to poslední, co bych od něj čekala.

Nicméně neodvažovala jsem se narušovat to ticho, jež se rozhostilo naším kupé, když hned nepokračoval. Téměř mi totiž připadalo, že se za to všechno pořád tak trochu stydí. A taky tu byla dost reálná možnost, že jsem první osoba, které to kdy řekl.

„Možná jsem měl něco říct. Nejsem si jistej," dodal nakonec. „Jenže jsem se nejspíš až příliš bál, že bych o ni potom přišel. A to jsem odmítal. Takže jsme se dohodli na vztah na dálku a vlastně to tak nějak i fungovalo. Častý telefonáty, online hovory, textovky, fotky a vzájemný návštěvy aspoň jednou do měsíce. Pořád jsem měl pocit, že jsem s ní, protože mi psala během dne... co dělá, jak se má a tak. Připadalo mi, že o nic nepřicházím. Ale je to kurva už dva roky. Za tu dobu to nadšení a snaha udržet náš vztah dost upadla. Je to půl roku, co jsem ji viděl naposled. Na textovky dost často nedostanu žádnou odpověď. A když s ní mluvím," Cameron se trhaně nadechnul a zatřásl hlavou, „když s ní mluvím, mám pocit, že je to úplně jinej člověk."