fade into ASHES

3. ze mě biolog nebude

Pod názvem Doherty's Arabica se skrývala malá skromná kavárnička pro malé skromné obyvatelstvo Jenkinsville.

Když jsme vešli dovnitř a nad hlavami nám zazvonil zvoneček oznamující náš příchod, příjemně mě po dlouhé době ovanul závan tepla. Zároveň na mě ale dolehlo několik párů očí. Lidé, co tu seděli, byli od prvního pohledu místní. Jeden stolek spolu sdíleli tři muži, nad kouřícími hrníčky se bavili s -nejspíš- místním policistou a na moment svoji konverzaci přerušili, aby se podívali, kdo to sem přišel. Mimozemšťanka. Narušitel. 

Všechny stoly byly volné, a tak můj společník vybral jeden přímo u okna.

,,Noví návštěvníci tu asi nejsou na denním pořádku, hm?" zeptala jsem se, když jsem si odložila svůj promáčený kabát.

,,To je pravda. Do Jenkinsville někdo nový jen tak nezavítá. Možná ti přišlo, že se na tebe dívali jako na flák masa, ale jsou jenom zvědaví, kdo to se mnou jde."

,,Aha...no fajn. A mohla bych konečně vědět, s kým že to jdu já?"

Chlapíci naštěstí mezitím přesměrovali svoji pozornost zpátky a nikdo už si nás nevšímal.

,,Máš tu čest s Donathanem Allenem..."

,,Lithii Sullivanové je potěšením."

Protože dobrou chvíli nikdo z nás nic neřekl, rozhlížela jsem se kolem. Kam jsem se podívala, stály květináče s rostlinami. Na velkou prosklenou stěnu pořád neútěšně dopadaly kapičky deště a do místnosti tak pronikalo spoustu světla. Při svém pozorování jsem nevědomky možná očima hledala i onu paní Doherty.

,,Musíš se naklonit ještě trochu víc doprava a uvidíš do kuchyňky," pošeptal mi Donathan radu, aniž bych mu nahlas prozradila svůj úmysl.

A opravdu. Větší náklon do strany mi umožnil vidět do další malé místnosti, ze které se ozývalo cinkání lžiček a nádobí. Za dřezem se krčila postarší paní a s bezduchým výrazem umývala jednu lžičku za druhou. Naštěstí jsem se stihla narovnat zpátky, než si mě všimla.

,,Měls pravdu, je docela děsivá. Ale jen o něco málo víc, než ty."

,,Moc jsem toho o sobě sice neřekl, ale jako děsivýho bych se teda nepopsal. Jsem jenom nešťastnej kluk, ze kterýho nebude biolog."

,,Nebaví tě to, nebo jsi s tím přestal?" zeptala jsem se. Zrovna jako biolog tedy nevypadal. Vypadal...vlastně, no, vlastně jakobych si ho od hlavy k patě vymyslela.

,,Když jsem se na školu dostal, byl jsem nadšenej. Bylo to všechno, co jsem tenkrát chtěl. Ale teď..."

,,Alespoň znáš určitě nejmíň dvacet účinnejch způsobů, jak mě zabít krutou a bolestivou smrtí." doplnila jsem větu za něj a přiměla ho se znovu usmát.

,,Jo, to je asi fakt. Ale prostě už mi to všechno přestává dávat smysl."

,,Ta látka?"

,,Ne, ta snaha být něčím, co mě na věky věků přiková na jedno místo, chápeš? Budu celej život v jedný laboratoři, každej den sedět na stejný vrzavý židli a pít s ostatníma doktorama hnusný kafe, dokud mě nesebere alzheimer a nebudu si kupovat rohlíky za 90 centů."

,,Fungování celýho našeho světa je uzpůsobený k tomu, aby nás přikovalo na jedno místo," konstatovala jsem.

Pobaveně se ušklíbnul. ,,Zasranej patriarchát."

Zadívala jsem se přímo do jeho očí a s úsměvem bych v nich byla zůstala zaseknutá ještě déle, kdyby nás nepřerušil přicházející číšník.

,,Dobré odpoledne, co si...no to ne! Čau, tyvole! Co, že jsi...?"

,,No nazdar," zarazil Donathan kluka stojícího u našeho stolu.

Kolem pasu měl ledabyle uvázanou černou zástěru, v ruce poznámkový bloček a vypadal z Donathanovy přítomnosti dost rozjařeně. Už nemám nejmenší pochyby, že každý v tomhle městě zná každého.

Moji osobu zaregistroval klučina se světlými kadeřemi nejspíš až teď, když mě Donathan představil.

,,Tohle je Lithia, Bene. Lithio, tenhle pošuk je Ben Starling, můj kámoš a brigádník v Doherty's Arabica. Je to strašnej zoufalec, nicméně tvrdí, že je jenom ve svý době nedoceněnej."

,,Hej hej, to nebylo moc milý představení." oháněl se Ben.

,,Já vím, však to bylo záměrný."

Oba svůj rozbroj vedli v humorném duchu a já se jejich poštuchování musela taky zasmát.

Mezitím, co jsme si vybrali kafe a ten blonďáček šel vyřídit naše objednávky, jsem si nemohla nevšimnout, jak mě Donathan detailně zkoumá pohledem, jakoby na mně něco hledal.

,,Co je?" Na tváři měl spokojený výraz, jakoby tím pozorováním právě přišel na něco skvělého.

,,Budeš muset poznat ještě zbytek naší party. Myslím, že Ashe se budeš líbit."