fade into ASHES

7. kouř zabijáka

,,Konkrétně která část z jejího chování ti prozradila nějakou pozitivní emoci? Nedivila bych se, kdyby mě přišla zabít ve spaní."

,,Notak, Lith, líbila ses jí."

Seděli jsme na vrzavých houpačkách starého hřiště v Jenkinsville a Donathan se mě neúnavně pokoušel přemluvit o tom, že Asha byla z mojí návštěvy u Takashiho před pár dny ve skutečnosti nadšená.

Bylo to smutné hřiště. Houpačky při každém zhoupnutí zavrzaly, opodál stál kolotoč se zrezivělou konstrukcí, se sedátky využívanými jako odkládací stolek narkomanů. Každá plocha, která to umožňovala, se stala plátnem pro místní umělce graffiti a dřevo z laviček ztrouchnivělo natolik, že jsme se raději rozhodli neriskovat třísky v zadku.

Celé místo až děsivě připomínalo, jak je nám všem předurčeno skonat pod tíhou času.

,,Proč ti vlastně tak urputně záleží na tom, abysme si my dvě rozuměly?" zeptala jsem se po chvilce Donathana, ale ať už mi chtěl říct cokoli, zastavil ho v tom zvuk přibližujících se kol.

,,Don Juan a líbezná Lithia, ahoj." pozdravil nás známý hlas za zády. Otočila jsem se na houpačce a uviděla před sebou stát Bena s Takashim a Ashou v pozadí, všechny na kole. Hádám, že v tomhle městečku se před nikým prostě neschováte.

Kluci nám tedy začali dělat společnost, posadili se na prolízačku naproti a vlastně mi ani nevadilo, že nejsme s Donathanem sami. Ben vyprávěl už o třetí holce za tu dobu, co ho znám, a tvrdil, že tentokrát už to určitě vyjde a očarovaná mu padne do náručí. My mu to samozřejmě nevěřili, ale s předstíraným zájmem jsme se na tu holku ptali. Ben se musel neustále obhajovat: ,,Ne, slepá není, Donathane, a drž už hubu, Lithia mi to určitě věří."

Na Benův a Donathanův způsob komunikace už jsem si zvykla, takže jsem bezpečně věděla, že tohle má do lítání zubů ještě daleko a ve skutečnosti se takhle kluci baví. Když nás napadalo téma, prohodila jsem slovo i s Takashim, a nám všem zimní sluníčko a teplejší počasí dopřálo docela hezkou chvilku. Jediný, komu se zase něco nelíbilo, byla Asha.

Seděla stranou, na hraně pískoviště, dívala se někam do lesa, jako by tu byla za trest. Občas mi k ní utekl pohled a občas se podívala i ona na mě, ale nechtěla jsem si kvůli ní kazit náladu. Když se nechce bavit, tak ať se pro mě za mě nebaví.

Po nějaké době Ben vytáhl z bundy krabičku cigaret a hodil jednu Donathanovi, jednu si nechal a tu třetí hodil Ashe, která ji dokázala chytit i z patřičné dálky.

To dělalo ze mě a Takashiho jediné nekuřáky. Usoudila jsem tak, protože nekouřil ani minule, u něj doma, a navíc mi k němu obrázek cigarety nějak nepasoval.

Kouř z cigaret mi nevadil, s Donatha-nem po boku jsem si na něj zvykla docela rychle. I přesto jsem měla chuť na chvilku vstát a protáhnout si nohy.

Nechala jsem se příjemnými paprsky sluníčka hladit po tváři, když mé nahřívání někdo narušil.

,,Proč na mě nechceš mluvit?"

Tu naprosto neuvěřitelnou otázku vyslovila Asha, pořád sedící u pískoviště. S jejími téměř bělavými vlasy si hrál slabý větřík, v ruce držela stále nezapálenou cigaretu a poprvé jsem v jejích očích viděla drobounkou jiskřičku pobavení. Ten pohled byl najednou jiný, nevěděla jsem čím nebo proč, ale byl.

Jenže to nestačilo na to, aby mě její slova nevytočila. Sama bych na ni nepromluvila, nic takového jsem neměla v plánu. Pořád jsem se jí tak trochu, hádám, bála. Ale když promluvila jako první ona, donutilo mě to otevřít pusu.

,,Proč já na tebe nechci mluvit?" začala jsem. Už teď jsem si nebyla jistá, zda pohled do jejích očí neshodí na zem, ale rozhořčení mě nutilo pokračovat dál.

,,To tobě se na mě něco nelíbí. Promiň, ale netuším, co jsem ti udělala. A jestli ti tolik vadí, že mě sem Donathan přivedl, tak jsi nejspíš jediná, kdo mě má za tak nesnesitelnýho člověka."

Všechno jsem to ze sebe vyklopila a až potom poslouchala sebe samu, vrazila si v duchu facku a sklapla.

Chtěla jsem jí říct, co si myslím, to sice jo, ale toho plynu jsem přidala nějak moc.

,,Promiň...," ztlumila jsem hlas, ,,Zas tolik jsem to nemyslela."

,,To je v pohodě. Já vím, že jsi to přesně tak myslela."

Ze zadní kapsy džínsů vytáhla zapalovač a nutila mě pozorovat zdlouhavé zapalování cigarety, než jsem se dočkala další věty.

Poklepala rukou na místo vedle sebe a já se trochu nejistě posadila.

,,Víš, už když nám o tobě Donathan poprvý řek, nadšená jsem nebyla. A když jsem tě poprvý viděla, nebyla jsem si tebou úplně jistá. Nevěřila jsem ti.
Naše parta je mnohem víc, než ti připadá. A nelíbilo se mi, že by sem měl lízt někdo cizí. Vlastně mě dost nasralo, že se s tebou Takashi a Ben skamarádíčkovali tak rychle..."

Z jemných rtů jí vycházely malé obláčky kouře, rozplývaly se jí nad hlavou a když seděla takhle blízko, mohla jsem poprvé vidět i předtím skryté detaily její tváře. Černou linku v koutcích záměrně trochu rozmazala, pleť se s bílými vlasy jevila ještě světlejším odstínem, nad rtem malou pihu.

,,Ale víš co? Jsi docela fajn, Lithio."

Že ji moje přítomnost nejprve moc nepotěšila, jsem tušila správně, to není žádná otázka, na kterou bych potřebovala radu přítele na telefonu. Ale po krátké chvilce jsem byla zmatenější než z úkolu z matiky. To se prostě jen tak rozhodla, že nakonec jí až tolik nevadím? Vůbec jsem jí nerozuměla.

Naše téma a mé přemýšlení najednou přerušila nabídkou své cigarety.

,,Já nekouřím."

,,Já vím," odvětila, ale nataženou ruku zpátky nestáhla. ,,Já se neptám, jestli kouříš. Dáš si nebo ne?"

Malou bílou tyčinku, z kraje ohořelou, držela palcem a ukazováčkem s černě nalakovanými nehty. Měla hezké ruce.

Věděla jsem, že nemusím. Nikdy jsem nekouřila. Ale něco v jejích očích, možná to rozlitá oranžová mísící se se zeleným podkladem, rozhodla za mě a já si od ní malého zabijáka vzala.

Samozřejmě jsem se nad neznámým pocitem hned rozkašlala jako tuberák v posledním tažení a připadala si hloupě. Přivyknout si mi trvalo dlouho. Ale Asha se mi nesmála. Jen se dívala a čekala, až jí podám cigaretu zpátky.

,,A co jsi na mě tak dlouho zjišťovala?" promluvila jsem, když jsem toho konečně byla schopna.

,,Nic moc. Jen prověřuju a pak až důvěřuju."

A poprvé jsem viděla se ty rty usmát.

Spolu jsme tam seděly ještě nějakou chvilku. Sice jsem z té holky byla ještě zmatenější než předtím a pořád jsem si udržovala určitý odstup, ale alespoň to vypadalo, že jsme na dobré cestě.

,,Díky....Asho."

,,Říkej mi Ash. Jenom Ash."

,,Dobře, Jenom Ash."

no, dneska slabsi kapitola, snad bude priste lepsi :)