fade into ASHES

6. dietní cola

Když jsem si před zrcadlem už po třetí převlíkala jiné tričko a pořád s výběrem nebyla spokojená, zaslechla jsem dole zvonek. Na další vybírání už tedy nebyl čas a usoudila jsem, že lepší už to stejně nebude. Můj outfit tak zůstal u černých džínů a trička se Stounama, kterýma se snad nedalo nic zkazit.

Popadla jsem ze židle mikinu s bundou i batohem a všechno to na sebe navlékla za běhu po schodech.

Na rozloučenou jsem pohladila našeho kocourka, Louiho, obula se a rychlým krokem byla ven ze dveří.

Za nimi už na mě čekal velmi známý úsměv. Vždy byl téměř identický. Jeden koutek zvednutý nahoru do pobaveného úšklebku. Stále jsem nepřišla na to, co je na mojí přítomnosti pokaždé tak vtipného.

Stál na schodech našeho domu a v ruce si hrál s klíčky od jeho čtyřkolového parťáka Forda zaparkovaného kousek za ním.

,,Tak můžeme?"

***

S mým bydlištěm, Peak, za zády jsme vjížděli do Jenkinsville. Do toho malého městečka, které se zdálo přitahovat prazvláštně ujeté osobnosti.

Po dobu naší jízdy nikoho z nás nenapadaly myšlenky ke sdílení, a tak jsme se většinu cesty vezli v tichosti. Opřela jsem si hlavu o ruku a pozorovala ubíhající krajinu oregonských lesů. I přes jejich nekonečnou krásu mě to ale po chvilce omrzelo a moje pozornost chtě nechtě utekla k jiné nekonečné kráse, která se mnou seděla v autě. Až bylo k podivu, jak se tolik hezkých rysů mohlo sejít na jednom místě.

Donathan soustředěně sledoval cestu před sebou a jeho ruce se nepouštěly koženého volantu. Byl na něj oku i duši příjemný pohled, že bych se ani nezlobila, kdyby nikdy neskončil.

Jenže skončil. Celé auto nadskočilo, ticho bylo přerušeno zapískáním brzd a bouchla jsem se do zubů. No jo, při všem tom snění jsem zapomněla, jaký je pán příšerný řidič.

,,Něco mi přeběhlo přes cestu." obhajoval se.

,,Jsi mizerný lhář, Allene."

***

Po pár odbočkách v Jenkinsville jsme přijeli k jednomu z rodinných domků a Donathan zastavil Forda podél chodníku. Myslím, že se těšil, až si od svého řidiče na chvíli odpočine.

,,Tak jsme tady."

Pořád jsem byla toho názoru, že jeho kámoši z cizačky dvakrát nadšení nebudou, ale Donathan trval na tom, že chce, abych je poznala.

,,Máte to tu pěkný. Větší než u nás doma." Na to, že tu žije jen s babičkou, je to tu dost udržované, napadlo mě.

,,Cože?" zasmál se Donathan a zastavil se v chůzi, aby se na mě otočil.
,,To není můj barák."

A jakoby to byla ta nejnormálnější věc na světě, začal lézt malým otevřeným okénkem do suterénu domu.

Se zděšením jsem pozorovala, jak bezstarostně souká své dlouhé nohy dovnitř. Do místnosti jsem pořádně neviděla, ale svítilo se a ozývaly se odtamud tlumené hlasy.

,,Donathane, proč se někomu vloupáváme do domu?"

Skutečně mě z toho na moment přepadl nedobrý pocit.