fade into ASHES

12. nesouznění

Pondělí, 31. března

11:03

stav baterie: 8 %

nové zprávy:

Ben Starling

lith je vse ok? mame o tebe a donathana starost...

mamka

mas to omluveny,. volala jsem do skoly. jestli chces, v lednicce jsou testovinyod vcera

instagram: @ashtonirwin just posted

stav úložiště: Vaše iCloud úložiště je plné

moje chuť k životu: naprosto nulová

Jelikož jsem na seznamu těch, kteří by se záměrně a dlouhodobě chtěli vyhýbat škole, asi úplně na konci, neměla mamka problém s tím mě dnes nechat doma. I když jsem si vlastně nebyla jistá, která možnost je větší utrpení. Jestli hodina tělocviku a zvládání základních lidských činností, nebo utápění se v žalu a samotě za zdmi mého pokoje.

Možnost b se ale s mým vzezřením zdála být přeci jen přijatelnější. Neodlíčenou řasenku ze včera jsem měla všude, jen ne na řasách, mé tváře nabraly zvláštní odstín a nejspíš jsem i trochu nastydla. I kdybych chtěla omylem potkat nějakou druhou lidskou bytost, asi by mi fakt, že jsem taky člověk, moc nežrali. Školní lavici jsem proto vyměnila za svoji teplou postel, notebook a kočičí společnost, Louiho.

Rozhodla jsem se dovléct svoji nešťastnou duši alespoň do kuchyně a uvařit si čaj. Zatímco se vařila voda, Loui se mi lísal o nohy a dožadoval se pohlazení, ale já utopená v myšlenkách koukala z okna na větve stromů zmítané studeným březnovým větrem.

Byla jsem na sebe za svůj včerejší shakespearovský výkon nehorázně naštvaná. Všechno to, co jsem celou dobu držela v sobě, najednou vybuchlo a já na něj štěkala všechno, co mi přišlo na jazyk. Takashimu jsem určitě zajistila nemalý rozhovor s rodiči a ten můj zoufalý pokus o útěk domů taky nebyl žádná hitparáda. Ještěže mě nenapadlo se jako Julie třeba otrávit, nebo tak...

Celou tu dobu, co Donathana znám, jsem z něho byla unešená. Ať už to bylo jako na začátku, na té autobusové zastávce: jen trochu a pozvolna, nebo to bylo včera, u toho okna: naprosto a docela. To, že jsem se s ním bavila, trávila čas a více ho poznávala, jsem samozřejmě nebrala jako předpoklad k tomu, že se něco stane. To, že já do něj byla blázen, automaticky neznamenalo, že to tak cítí i on. Vlastně jsem si nikdy nemyslela, že má oči jen pro mě a nedočkavostí nespí, až mě uvidí. Ne, Donathan prostě nebyl takovej.

Ale myslela jsem, že všechny ty jeho hloupý gesta, úsměvy a kouzla se slovy třeba něco znamenají. Že ta divná holka, kterou ukázal svojí babičce a zaškolil ve Vetřelcovi, není jen divná knihomolka, kterou potkal na zastávce. Že to jeho vylití srdce přeci jen nebylo kompletně pod taktovkou alkoholu, ale i špetkou pravdy. Ale zřejmě jsem se spletla...

A během tří vteřin, jednim blbym pohybem, mezi námi všechno pohřbila.

,,Měla bys vědět, že...je to prostě Donathan a i pro nás všechny, mě, Bena a Takashiho, co ho známe už dlouho, je občas trochu nevysvětlenou záhadou."

Ona ti to říkala, ozýval se malý otravný hlas v mé hlavě a připomínal, co mi Asha o Donathanovi tenkrát říkala.

Jenže hloupoučké srdíčko Lithia si myslela, že to přeci zvládne. Hloupoučká naivní Lithia.

Voda v konvici už se bez mého povšimnutí dávno dovařila, kuchyňskou linku jsem kropila slzami a dlouho nenacházela nic, co by je mohlo utišit.

Mohla jsem se spolehnout jen na pár věcí, které dokážou bolest mojí rány na duši dočasně utišit, byť ne trvale zašít. A to byly výborný těstoviny s omáčkou od mámy, zelenej čaj, Loui v posteli a nějaká stupidní televizní show, jako je Amerika hledá topmodelku.

Problém s Amerika hledá topmodelku byl, že to byla Amerika hledá topmodelku. Soutěž, která má během osmi týdnů z třinácti dívek v jednom domě vybrat jednu, které splní sen a obstarají smlouvu s modelingovou agenturou. No, sama bych tu show nazvala spíš Záměrně vyvoláme mezi soutěžícími konflikty, vystavíme je nehoráznému stresu a nebezpečným focením, z vítězky si uděláme nejlepší kamarádku a všechny ostatní holky potopíme. Jo, byl to fakt hrozný pořad. Ale z nějakého důvodu jsem zhlédla asi deset jeho řad. Asi proto, že na moment jsem sledovala problémy ostatních a ne své vlastní. Nebo proto, že v každé řadě byla mezi holkama alespoň jedna cool lesba, které jsem vždycky fandila...

,,Ebony, ty mrcho, přestaň dělat, jakože tady všechno víš nejlíp!"

,,Já? To vy pořád radíte na všechny strany!"

Jediný člověk, který se na tu bizarnost dovedl dívat se mnou, byla moje máma, která se ve čtyři vracela z práce a narušila můj dalším lidským kontaktem nedotčený pokoj.

,,Díváš se na topmodelku?"

,,Hm..." zabručela jsem.

,,Můžu se dívat s tebou?"

,,Hmm."

A tak jsme se na ty holky s nešťastnými úkoly od Tyry Banksové koukaly společně. Jako na jeden z mála pořadů, na který jsme koukaly obě. Já a máma jsme se tak nějak neshodly. Já nikdy nerozuměla jí a ona zase mně. Mám neustálý pocit, že i když mám mámu ráda, žijeme spolu v nesouznění.

Odreagování modelkou mi ale nemohlo nevydržet na dlouho.

Asha měla pravdu. Donathan byl záhadou a já byla směšná, když jsem si myslela, že bych mu mohla rozumět. Že bych mohla rozumět jeho vzpomínkám na Newberry, jeho vzpomínkám na babičku. Že by holka, kterou většinou netížilo nic náročnějšího, než telefonát doktorce, mohla rozumět klukovi, který si musel projít věcmi, o kterých sama neměla ani zdání. Že mi po tom polibku skočí do náručí a sdělí, jak mě vlastně strašně moc miluje. 

Byla jsem tak, tak, tak směšná. A momentálně jsem si nedokázala představit, že bych se kdy mohla Donathanovi znova podívat do očí.

při psaní o tom vaření čaje jsem si uvědomila, že Američani vlastně nepoužívají klasický konvice jako my, tak jsem se to tam snažila nějak nenápadně uhladit a radši moc nepopisovat :D

no, psaní týhle kapitoly bylo trošku delší, strašně dlouho jsem nenacházela slova, kterýma bych lithiiny pocity a situaci popsala, byť je mi ten stav docela blízkej. 

každopádně, jako vždy, děkuji za přečtení :)), užívejte konec prázdnin <3