Zamýšlela jsem, že se napiju ze své flašky cocacoly, právě v momentě, kdy se ozval trochu znepokojivý zvuk a my vjeli autem na obrubník. Trochu tmavé tekutiny jsem si rozlila pod nohy a celý interiér Donova Fordu měl teď tak trochu nezvyklé aroma.
Věnovala jsem svému šoférovi pobavený pohled a on se snažil tvářit, jakože se nic nestalo, byť se jako obvykle provinile úšklíbnul.
Teď, když jsem věděla o Donathanově minulosti a jeho dědovi, nezodpovědném řidičovi, Donovi bych tedy paradoxně taky cenu za nejukázkovějšího řidiče nedala, ale přišlo mi nevhodný to říct.
On ale, jako by mi četl myšlenky, prohlásil: ,,Hele, řídím sice trochu znepokojivě, ale bezpečně."
Chladnější duben už si zabalil kufry a celé Jenkinsville s radostí vítalo jaro. Venku pobíhalo víc dětí, mnozí (včetně mě) se znovu vítali s alergiemi, které celou zimu neviděli... a my? Jelikož se předpovědi teplot na tento víkend pohybovaly v opravdu vysokých, až letních hodnotách, rozhodla se naše parta, že vyrazí společně pod stan. Ať žije globální oteplování, třikrát hurá.
Byli jsme s Donatahanem na cestě na nádraží do Newberry, kde už na nás čekal zbytek posádky. V kufru jsme měli sbalené baťohy, z malého šumícího rádia zpívali moji oblíbení Nickelback a nechala jsem sluneční paprsky mě přes okno auta hladit po tváři. Po dlouhé době jsem cítila takový příjemný bezstarostný pocit.
Když jsem se poprvé po našem upřímném rozhovoru s Donathanem vrátila hrát s ostatními Vetřelce (od toho našeho incidentu u Takashiho už jsme ho hráli jen u Bena), panovala v místnosti zprvu trochu jiná atmosféra. Naštěstí, adrenalinové pocity ze hry na sebe nedaly dlouho čekat a my dva byli ušetřeni otázek typu jestli jsme si to už spolu urovnali. Oba jsme byli víc než vděční, že Ben, Takashi i Asha mají pro situaci pochopení. Vlastně jsem si i trochu myslela, že asi tuší, co se stalo.
Nic ale nenaznačovalo tomu, že by se mezi náma pěti mělo něco měnit a tenhle víkend toho měl být důkazem.
,,To je dost!" volal na nás Ben, stojící spolu s ostatními před nádražní budovou, když Donův Ford úspěšně zvládl cestu na newberryské nádraží.
,,Ten vlak jede za pět minut!" stěžoval si Ben.
,,Pořád je to pět minut," okomentoval Don lhostejně náš pozdní příjezd a vybalil nám tašky z kufru auta.
,,Máte štěstí, že nám Asha koupila lístky v předstihu," zakončil pobaveně debatu Takashi a spěšným krokem jsme se vydali na nástupiště.
Nebyli jsme jediní, které teplé počasí vylákalo na cesty a kupé s námi tak sdíleli opravdu podivní cestující. Kluky na celou cestu zabavila detailní konverzace o filmu, který jsem neznala, a já dlouho jen čučela z okýnka, protože jsem nevěděla, co bych Ashe, sedící vedle mě, povídala. Naštěstí- téma se nabízelo samo.
,,Kam myslíš, že jedou?" žďuchla do mě Asha tiše a já si dvojici před námi pozorněji prohlédla.
Sedačku spolu sdíleli dva zcela odlišní pasažéři. Nalevo seděl muž kolem čtyřicítky. Kvůli své statné postavě zabíral většinu místa a jeho hudební vkus jsme bezpečně poznali díky tričku s Iron Maiden. Ruce měl zkřížené na prsou a se zakloněnou hlavou podřimoval. Na menší části sedačky seděla žena s uzounkým nosem a na mikádo střiženými vlasy ve značkovém kostýmku. Pisklavým hlasem se už deset minut s někým hádala po telefonu a když se napila ze svého kelímku s kávou, obtiskla na něj svou sytě červenou rtěnku. Vidět je dva vedle sebe působilo víc než komicky.
,,Hmm, nevím," zasmála jsem se tiše. Bála jsem se, že nás uslyší, ale naše hlasy naštěstí překrýval rachot kolejiště, debata o záporákovi toho slavného filmu i fakt, že oba dva nás zcela určitě nevnímají.
,,Ten chlap..."
,,...za mě má zelenou, co se Iron Maiden týče," dokončila jsem větu za ni a Asha se uchechtla.
,,Podle mě je to zcela určitě táta. Ale ne jen tak nějakej, co si na tebe vzpomene jednou za měsíc kvůli kapesnýmu, víš, co myslím..."
,,Podle mě je to ten táta, co má ulítlou dceru a ta dcera nosí jeho vytahaný trička s rockovejma kapelama a vůbec ji má ten táta strašně rád," řekla jsem. ,,Skoro jako ten můj," dodala jsem a usmála se při myšlence na něj. Můj táta byl občas v kombinaci s mámou k nevydržení nebo házel vinu na všechny kolem sebe, ale to trvalo vždycky jen chvilku. Když mi ujel autobus, rád mě vozil ze školy, večer jsme spolu v televizi koukali na Mistry zastavárny a daroval mi svoji starou Yamahu, rádio z devadesátek, na který si našetřil, když mu bylo šestnáct. Ne všechny jeho nápady byly světoborný, ale já nikdy nepochybovala o tom, že se pro mě pokaždý snažil dělat to nejlepší.
,,Třeba vystupuje v Beavertonu. Je tam výstava motorek, jede se tam zrelaxovat," konstatovala Asha.
,,Jo, narozdíl od ní..."
,,Pane Howarde, říkám vám, že tu zásilku nutně potřebuju v pondělí! Jak si to jako představujete? Bez ní se to setkání našich hostů neobejde!" křičela ta paní do telefonu a my si s Ashou vyměnily pobavené pohledy.
,,Nemohla bych být kancelářská krysa. To je asi práce, která by mě zabila, někde v kanclu," zamračila se Asha. To byla pravda. Neuměla jsem si ji představit, jak sedí za počítačem a otrokářsky vyplňuje tabulky.
,,Hmm, a co bys teda chtěla dělat?" zeptala jsem se ze zvědavosti.
,,Asi budu profesionální nezaměstnaná," odvětila a s předstíraným nezaujetím si zívla, ale pobavené jiskřičky v očích ji prozradily.
,,No a co ty? Ty jsi ta knihomolka, viď, takže nějaká americká literatura? Něco v knihovně, možná učitelka nebo tak?"
,,Jo, ráda bych, ale s tím mým stresařením ti budu spíš dělat konkurenci v profesionální nezaměstnaný."
,,Hah," zasmála se, ,,jen se nepřeceňuj, já si svou konkurenci ohlídám."
Asha vylovila ze svého baťohu dvoulitrovou láhev Mountain Dew (kterou jsme pár dní předem sehnali ve výhodné koupi u Billyho) a mezitímco pila, vítr pronikající dovnitř otevřeným okýnkem v kupé si hrál s jejími nabělalými vlasy.
,,Chceš taky?" nabídla mi a bez čekání na moji odpověď mi láhev vrazila do ruky.
Pomalu jsme se blížili Winstonu, naší cílové stanici, ten chlap, námi nazvaný táta rocker pořád spal a klukům stále nedocházela témata, o čem se bavit. Možná mi to slunečné počasí dodalo až moc serotoninu a pozitivní nálady, ale všechno mi připadalo v tom největším pořádku. Přímo báječném.
no zdraviim, zase jsem tu na dlouho nebyla a ehhh, svoje sliby ,,doufam, ze dalsi kapitola vyjde brzo" uz si necham pro sebe, uz me znate moc dobre :D tentokrat s partou vyrazime pod stan a v tyhle kapitole se lith zase trochu sblizuje s ashou :))
copak je ve winstonu asi ceka se dozvime priste, haha
trosku (trosku hodne) s touhle svoji praci bojuju a prestoze vim, jak myslenku tohohle pribehu chci dotahnout, doopravdy to realizovat a napsat je slozity proces :d takze snad vas moje (ne)vydavani neodradi :D
m
YOU ARE READING
fade into ASHES
Teen Fiction,,Zkušenost je název, který dáváme svým chybám a omylům." řekl jeden můj oblíbený autor. Bohužel pro mě, přešlapy a špatná rozhodnutí mě celý život doprovází na každém kroku. Od skvělého nápadu mého osmiletého já přestřihnout zapojenej kabel k telev...
