fade into ASHES

4. zdálky je krásný, lith

,,Teto Alicio?" zavolala jsem do dlouhé chodby před sebou, když se mi po zazvonění zvonku nedostalo žádné odpovědi.

Do tetina ateliéru jsem měla volný přístup a vlastní klíče, ale přesto se mi nechtělo sem jen tak vtrhnout.

Neuplynulo mnoho dní od mého posledního zážitku v tomhle malém městě a já tak byla v Jenkinsville zase zpátky. Měla jsem volné středeční odpoledne, a tak mě napadlo strávit ho v oáze klidu, kytiček a starých dobrých vypalovaček, u tety Alicii.

Odložila jsem si svoje věci, když se teta vynořila zpoza rohu s brýlemi a papírem v ruce.
,,Lithio! Zlato, ahoj. Jak se máš? Jdeš malovat?"

,,Ahoj, jojo, mám na to dnes chuť," odvětila jsem ve stručnosti.

,,Jak je libo. A Lith? Mohla bych tě ještě o něco poprosit?" nasadila si zpátky na nos své malé brýle a podívala se do papíru, co držela.

,,Mám tu něco z úřadu, kvůli práci. Píšou tu, že si tady mám vyhledat něco na internetu a že to najdu v nějakym PDF. Ty víš, že v tomhle plavu. Pojď mi to vyinternetovat, prosímtě."

A tak jsem to šla tetě do vedlejšího pokoje vyinternovat. Má mě za počítačovýho génia, což je možná přílišná sláva na schopnost najít soubor v pdfku.

Ale přestože moje teta Alicia virtualitou dvakrát nežije, lepší příbuznou bych si nemohla přát.
Vysokou postavu a menší oči mám jistojistě po ní. Černé kudrliny si spíná do drdolu a z uší jí pokaždé visí nějaké extravagantní barevné náušnice. Teta je umělec.

Tedy, ne tak úplně. Umění nikdy nestudovala, protože moje babička zastávala názor, že ji štětce neuživí. Tím se ale nenechala zastavit, všechno se naučila sama a ukázala, že člověk může být čím chce, když do toho dá kousek srdce.

Dopoledne pracuje na poloviční úvazek v místní benzínce a odpoledne tráví vytvářením obrazů na zakázku, tady, ve svém domě a ateliéru zároveň. A protože i na mě umělecký duch snesl trochu světla, teta Alicia mě tu vždy ráda vidí.

Po vyřešení zádrhelu s počítačem jsem se odebrala do druhé místnosti s volným stojanem a zanedlouho začaly na plátně vznikat rysy obličeje. Užívala jsem si příjemné ticho a slyšela jen tahy štětce, tlumený zvuk ze silnice a tok vlastních myšlenek.
A ty se, i přes snahu na chvíli na nic nemyslet, vracely v neustálých kruzích k téže osobě.

Ve všem tom nadšení se mi nejspíš povedlo si Donathanovo číslo opsat špatně. Jaké to bylo nemilé překvapení, když z telefonu nezazněl jeho hlas ale ,,Dobrý den, Sallyho pizzerie, dáte si velkou nebo malou?"

Navíc, jediný Donathan Allen na Instagramu byl o dvacet let starší a chyběly mu dva zuby, takže toho jsem ze seznamu vyškrtla. Takže od té doby jsem tak nějak ztratila jeho stopu.

A nemohla jsem se zbavit pocitu, že se mi sám neozval právě proto, protože zjistil, že ta holka, co čte stejnou knížku třikrát není ničím zajímavá.

Když mi došlo, že rysy obličeje na mém plátně se nevyhnutelně někomu moc dobře podobají, rozhodla jsem se svému dumání uštědřit rychlý konec.

Řekla jsem tetě, že jsem si dnešní malování asi rozmyslela, ale že se tu ještě večer stavím. Oblékla jsem se, nechala teplíčko ateliéru za sebou a studený vítr vést mě na místo, kde se mohla schovávat možná nápověda k pokladu.

***

Nikdy jsem nebyla nějaký velký extrovert, vlastně naprostý opak, takže jsem věděla, že můj úkol mě bude stát velké úsilí. S velkým mrakem nejistoty nad hlavou jsem kráčela směrem ke kavárně. Vzpomněla jsem si na toho číšníka, Donathanova kamaráda, Bena. A i když jsme si řekli sotva jedno slovo a prakticky se vůbec neznali, doufala jsem, že mi kontakt na něj prozradí.

Už jsem byla skoro tam a v hlavě si mezitím nacvičovala svoji zoufalou prosbu, když vedle mě zastavilo auto.

,,Hej, Sullivanová!"

,,Donathane..." vydechnu překvapením.  Tak já o vlku a vlk za dveřmi...Tedy, v mém případě, hledám vlka a on si najde mě.

,,Naskoč si. Někam tě vezmu."

Na rozmýšlení jsem nepotřebovala moc času. A to to ani nebyla otázka, spíše oznámení hotové věci.

Připoutala jsem se a všimla si jeho zvláštně úsměvného pohledu. Na malý moment jsem si pořád nebyla jistá, jestli jsem si ho jenom nevymyslela.

,,Co je?" zeptala jsem se nechápavě.

,,Nic, jen ti to docela sluší."

Malý úsměv jsem neskryla, ale snažila jsem se to přejít, jakoby nic.

,,Hledala jsem tě. Blbě jsem si opsala tvoje číslo."

,,Jo, měl jsem teď pár dní fofry a hodně věcí, tak jsem se neozval. Snad jsem ti nechyběl?"

,,Ten strach z toho, že mě každou chvilkou někde zakopeš a moje tělo nikdy nenajdou? Po tom jsem úplně strádala."

Donathan řídil starýho černýho krásnýho Forda. Ale řídil jako prase.
Odbočovali jsme zrovna na lesní cestu, když za námi něco bouchlo a já se leknutím otočila.

,,Shodil jsi někomu popelnici! Jak ti s tímhle mohli dát řidičák?" Smála jsem se, ale nevěděla jsem, jestli se nemám obávat, zda nás v tom autě nezabije.

,,Asi už chtěli, abych vypadnul. Dělal jsem ho na čtyřikrát."

Když jsme zastavili, slunce už zmizelo za obzor a stmívalo se. Vylezla jsem z auta a do nosu mě praštila vůně lesa a čerstvého vzduchu.

,,Kde že to jsme?"

Donathan stál opodál a na něco před sebou se zájmem koukal. Když jsem vylezla malý kopec za ním, odpověď jsem našla sama.

Stáli jsme na vyvýšeném místě, na kopci, odkud bylo vidět na celé Newberry a okolní městečka jako Jenkinsville a Peak. Všude pod námi byly tisíce malých světýlek a vzadu na dálnici za sebou zářila světla v nekonečných pruzích. Všechno bylo malinké.

,,Rád sem občas chodím. Je tu klid."

,,To je Newberry," ukázala jsem prstem na plochu nejhustěji osídlenou stavbami.

,,Znáš to tam?"

,,Jo, chodím tam do školy. Na Timber Creek. Není to to nejhezčí město," řekla jsem s pohledem někde mezi mojí školou a prázdnem.

,,Ale takhle zdálky je docela hezký, co?" věnovala jsem mu smutný úsměv.
Donathan se ale neusmíval, a tak jsem zase trochu znejistěla.
Pozorovala jsem jeho ostře řezanou tvář a hubené prsty, jak sahají do bundy pro krabičku cigaret.
Dlouhou chvíli nic neřekl a oba jsme tak v tichosti zůstali ponoření ve svých myšlenkách, oba o Newberry, ale každý nejspíš v docela jiných.

Když se na obloze začaly objevovat první hvězdy, poznamenala jsem, že bych už se měla vrátit a Donathan nic nenamítal.

Na mou prosbu zastavil u domku tety Alicii a když nic neřekl ani na mé poděkování za fajn večer, napadlo mě, že jsem možná nechtěně vyvolala nějakou nepříjemnou vzpomínku a ta ho teď skličuje.

S jistotou, že už od něj dnes nic neuslyším a ani bych se o to raději neměla snažit, jsem si vystoupila z auta.

A nakonec se ty temné rty přece jen usmály.

,,Zdálky je krásný, Lith. Zblízka je všechno ošklivější."