fade into ASHES

5. detaily (cosi vzdálenějšího)

Bylo čtvrteční odpoledne a my s Donathanem opět přispívali nicotnou částkou z našich objednávek kavárně Doherty's Arabica.

Skoro už jsem si nedokázala představit, že bych tu vůbec seděla s někým jiným.

Ručičky na hodinách ukazovaly půl šesté a v kavárně už nebylo tolik lidí. Toho využíval především Ben, mimochodem asi jediný zdejší brigádník, aby se i on mohl připojit k naší konverzaci.

Obsah informací o Benovi se velice lišil podle jejich zdroje. Zdroj se jménem Donathan uvedl, že Ben Starling ho svýma otravnejna řečma pěkně sere a že by ho klidně vyměnil za toast se sýrem, ale nakonec by si to asi rozmyslel, protože na to má toho idota vlastně až moc rád. Zato zdroj jménem Ben poznamenal, že Ben Starling je ten nejhustější a nejhezčí borec v Jenkinsville a že nechápe, proč mu holky neleží u nohou.

Odpovědí na to mu byla zmuchlaná kulička alobalu od Donathana hozená do ksichtu.

Hnědé tekutiny v našich šálcích pomalu ubývalo a já už se zbavila prvotního cizího pocitu v Benovi přítomnosti. Stačilo mi jen pár chvil, abych si o něm udělala obrázek. Tenhle blonďák, zoufale toužící po ženské přítomnosti (která bůhvíproč není v dohlednu) je docela neškodnej Donathanův kamarád a teď i můj.

Když Ben přeci jen na chvilku odešel obsloužit nějaké ojedinělé pozdní příchozí, byli jsme zase jen já a Donathan.

V pozadí mysli jsem se pořád nemohla zbavit několik týdnů starého obrázku, jak sedí ve svém autě a na tváři má mně nejasný výraz. Nejspíš vyvolaný smutnou vzpomínkou.

Jakoby mi byl ten den na malý moment poodhalen jiný Donathan. Ne ten drzý a sebejistý, na kterého koukám teď, ale nějaký malý kluk, který za sebou táhne břemeno vzpomínek na horší časy.

,,Tak mě tak zajímá...že jsi šprtka, už vím, ale co je to ostatní? Co děláš, když nechceš myslet na svět?"

Svou otázkou a upřeným pohledem mě docela zaskočí a musím tak o odpovědi chvilku přemýšlet i když to není žádná kvantová fyzika.

,,Kreslím a maluju. Dělám si svůj vlastní svět."

Povídám mu o tetě Alicii, ateliéru a o věcech, které ráda maluju a on jen přikyvuje. Jako kdyby se neptal jen tak, aby u stolu nepanovalo ticho, ale jako by ho to opravdu zajímalo.

,,Hm, to je fakt dobrý. Tak to mi musíš někdy něco ukázat."

Usmála jsem se, ale s jeho slovy jsem si vybavila ten nedokončený portrét z ateliéru. I když mi v podobě uklouzly různé odchylky, podobný mu pořád byl. A ten bych tak do své výstavní sbírky určitě nezařadila.

Mezitím už se Ben stihl opět ulít ze své šichty a místo umývání nádobí mu byl milejší rozhovor se zákazníky. Naštěstí se jeho děsivá vedoucí, paní Doherty, nezdála být na obzoru.

Bavil se s Donathanem o nějaké holce, kterou jsem neznala, a vůbec mi to nevadilo. Naopak jsem byla ráda, že chvilku je můžu jen tiše pozorovat a nebýt součástí konverzace.

Ben mluvil o nějaké jejich kamarádce, že prý má nějaký průser ve škole a že by měla být vděčná, že jí z toho on tak milosrdně tahá.

,,To mi připomíná," otočil se Donathan zase na mě, ,,že ty ji pořád ještě neznáš."

,,Koho?"

,,Ashu a Takashiho. Říkal jsem jim o tobě."

,,No nevím, jestli je to dostatečný důvod k návštěvě." odvětila jsem nejistě. Ta Asha, z toho co jsem slyšela, by asi těžko stála o takovou knihomolku, jako jsem já.

,,Určitě by tě moc rádi poznali. Hlavně Asha." přemlouval mě Ben.

,,Takže tě naberu příští středu v pět?"

Nakonec to rozhodnul Donathan za mě a protože jejich další konverzace zase na nějakou dobu neobsahovala moji osobu, opřela jsem se do sedačky a ponořila do svých myšlenek.

Na okno kavárny začal bubnovat déšť a místo toho, abych pozorovala závod kapiček na skle jako obvykle, upřela jsem svůj pohled na kluka před sebou.

Sledovala jsem, jak se mu na tváři dělá malý ďolíček, když se usměje. Jak si neustále hraje s prstýnkem květu růže na pravé ruce. Malý ocelový kroužek v nose. Třepetající se řasy, pod kterými se schovávají dvě olivově zelené duhovky, a které se občas otočí i ke mně. Jak sdílí společně s Benem naprosto prazvláštní až debilní smysl pro humor, a jak mu to v tuhle křehkou a cennou chvilku sluší.

A jak jsem tu sérii detailů tak pozorovala, došlo mi, že k tomu, co utváří ty detaily v jeden celek, začínám cítit cosi vzdálenějšího přátelství.

no, uhm ahoj :D moc me potesi, jestli tohle vubec nekdo cte :D pokud ano, dekuji, ze vas pribeh zajima :) koneckoncu jsou to jenom moje myslenkove pochody splacane v...cosi.

mejte se krasneeee, m