fade into ASHES

13. deus ex machina v doherty's

Do Oregonu dorazily první jarní teploty, když už jsem dál nemohla pokračovat ve svém vlastním rozkladu v útrobách mého pokoje (nakonec jsem mámu ukecala na tři dny, čtvrtej už neprošel) a byla nucena dotáhnout se zase do školy a Starlingovi doložit svoji existenci. Což mu esemeskou evidentně nestačilo.

Zprvu Benovy zprávy vůbec nebyly předmětem mého zájmu. Mobil jsem zahrabala hluboko do peřin a se všemi zprávami a upozorněními, ať už od něj, tety Alicii nebo jedné spolužačky, jestli jsem v pořádku, jsem nechtěla mít nic společnýho.

Když už jsem ale vybrečela všechny slzy, spotřebovala všechny kapesníky a zhlídla celou sérii Amerika hledá topmodelku (moji oblíbenkyni vyřadili druhý týden), začala jsem textovkám od Bena věnovat větší pozornost.

Zarazily mě. Vlastně i mile. Potkala jsem ho ve stejný den jako Donathana a od prvního momentu mi bylo jasný, že je to milej kluk. Záleželo mu na citech ostatních lidí a i když by to nikdy sám z pusy nevypustil, byla jsem si jistá, že na citech Donathana obzvlášť.

A co jsem tak z jeho smsek pochopila, nebyla jsem jediná, kdo se od neděle neozval. Ani Donathan o sobě prý nedal slyšet, nenapsal, tudíž si Ben i ostatní dělali starosti. I když, to, že byl Don nedostupnej, nebyla zas tak velká odchylka od normálu.

Pochopitelně mě Ben prosil o sdělení, co se ten večer stalo. A jelikož to, že jsem se k Donathanovi měla, asi nebylo pro nikoho z party žádný vládní tajemství, rozhodla jsem se, že o tom Benovi lhát nebudu.

Otevřela jsem dveře slavné Doherty's Arabica a zvoneček nad hlavou oznámil můj příchod prázdné kavárně. Na Benovu prosbu jsem dorazila po zavíračce a prozatím se usadila na jedné ze sedaček. Odložila jsem si svoji hezkou černou džínovou bundu, kterou mi teplejší počasí umožnilo si na sebe konečně vzít místo té tlusté zimní, která ze mě dělala lidský balíček.

Bylo mi tu samotné trošku nepříjemně, ale naštěstí jsem z kuchyně slyšela zvuky, které tam Ben vytvářel. Teda, asi bych se lekla k smrti, kdyby to nebyl on ale podivná paní Doherty. No, naštěstí, duch ani paní Doherty to nebyli a blonďák se zástěrou ještě kolem pasu mě přišel brzo přivítat.

,,Dík, že jsi přišla," usmál se a sklonil, aby mě objal, což pro mě od něj bylo trochu nové a zvláštní gesto, ale slabě jsem mu ho oplatila.

,,Jsem rád, že jsi v pohodě." 

Mírně jsem se usmála.

,,Nechceš udělat nějaký kafe?" zeptal se a už byl na půli cesty do kuchyně, když viděl, že jsem zatím pořád neotevřela pusu.

,,Nene," zarazila jsem ho pobaveně, ,,to je dobrý, vždyť už máš padla. Sedni si..." 

Přišlo mi milý, jak se Ben staral o moji spokojenost. Netlačil na mě, abych to všechno hned teď a tady vyklopila, prostě jen seděl a snažil se mě rozveselit. Takového jsem Bena ještě neznala. Měla jsem ho ráda vždycky, ale teď jsem si s ním připadala opravdu komfortně. Věděla jsem, že mu o tom můžu povídat a že se nebude smát a pochopí mě. A tak jsem pomalu začala.

,,No, asi víš, že jsme si s Donem byli už od začátku docela blízko. Kromě času s váma jsme trávili strašně moc času sami a bral mě s sebou na různý místa. Poznávala jsem ho víc a víc, neskonale jsem se s ním bavila a no...ošklivý taky není, co si budem..." Ben pobaveně protočil očima a já se musela zasmát, ale nepřerušoval mě.

,,Zkrátka, nebylo pro mě dvakrát těžký se do něj zamilovat. A i když v sobě vždycky měl takovou tu chladnou stránku, pan Naničemminezáleží, to všechno, co pro mě dělal, všechno, co říkal, myslela jsem, že to neříká jen tak do větru... Jenže pak, v neděli, když jsme s Donem odcházeli, zastavili jsme se na chvilku u okna. Já ten den měla strašně skvělou náladu jako už dlouho ne, všechno bylo v pohodě a byť jsem to chtěla udělat už dávno předtím, v ten moment mi to prostě přišlo jako věc, kterou mám udělat. Tak jsem mu tak trošku dala pusu. A od tý chvíle už si to asi můžeš domyslet. Donathan byl zmatenej jako první, já vzápětí po něm, chopil se mě vztek, křičeli jsme na sebe...a pak už jsem ho neviděla."

Cítila jsem, jak se mi do očí zase hrnou slzy, ale nechtěla jsem ze sebe dělat větší zoufalkyni, než jsem byla, a tak jsem je statečně zadržela. 

,,Hmm...Donathan byl vždycky takovej," ozvalo se najednou někde za mými zády a já leknutím nadskočila a bouchla se kolenem do stolu.

,,To si děláte srandu?" vyjekla jsem překvapeně, když se z kuchyně vynořili Asha a Takashi a usadili se u našeho stolu. Zpočátku mě trochu rozhodilo, že moje srdcevylití mělo další posluchače, ale když Ben objasnil, že se je odtud neúspěšně pokoušel vyhnat, asi mě to tolik netrápilo.

,,Dobře, že ti nic není,"  promluvil Takashi jako první a střetli jsme se pohledem. ,,Viděl jsem tě běžet až bůhvíkam. Ale až domů jsi, hádám, nedošla, ne?"

,,Ne," zamumlala jsem, ,,Don mě hodil."

,,Jo, Takashi," vzpomněla jsem si, ,,promiň, že to divadlo probudilo tvoje rodiče. Asi si z toho měl pořádnej průser."

,,No," zasmál se, ,,je pravda, že rodiče vůbec nevěděli o tom, že si do suterénu vůbec někoho vodím. Už v minulosti jsem je tímhle dost naštval, takže teď budu mít utrum na tuty. No, budem muset playstation přestěhovat k Benovi," zasmál se.

,,Uh..." vložil se do toho zpět Ben, ,,díky, že jsi mi to řekla. Chápu, jak ti je. A moc, moc mě to mrzí. Vypadala jsi s ním fakt šťastně. Jenže Don, on..."

,,Donathan je dost velká záhada i pro nás tři," pokračovala za něj Asha. ,,I když se s pár holkama dřív bavil, nikdy s žádnou vztah neměl. Myslim si, že vztah obecně je pro něj docela komplikovanej termín a neskamarádíčkuje se po krátký době jen tak s někým. Takže ty jsi pro něj určitě nebyla jen tak někdo. Bavila jsi ho. Přišla jsi mu zajímavá, to já na něm poznám," chrlila na mě Ash a já se nestačila divit. 

,,Nemyslim si, že by tě neměl rád. Choval k tobě něco zvláštního. Ale prostě to nebylo tak velký, jako tvoje city," ukončila svoje konstatování Asha a já přemýšlela nad vším, co mi řekla.

,,Víš, když tě k nám Donathan přitáhnul, já a Asha jsme na tebe zprvu koukali skrz prsty," dostal se ke slovu zase Takashi, ,,moc ses nám nepozdávala a jako novej člen party už vůbec ne, ale protože on s tebou byl jako vyměněnej, nijak jsem se k situaci nevyjadřoval. A vim, že ti to zlomený srdce asi nezahojí, ale zjistil jsem, že nejsi zase tak špatná. Nejsi žádná superstar, ale docela se k nám hodíš." 

,,Já jsem tě měl rád jako první," dušoval se Ben a museli jsme se mu smát.

Byť se nestal žádný velký zázrak, žádný deus ex machina, který by situaci mávnutím proutku vyřešil a zbavil mě mojí rány na duši, najednou jsem po rozhovoru s těma třema pocítila obrovskou úlevu. Možná pocit, že na to nejsem úplně sama a že je tu někdo, kdo mi rozumí. A i když jsem si stále nedokázala představit samu sebe, jak stojím před Donathanem a znovu čelím jeho pohledu, věděla jsem, že

,,Svět nekončí, Lith. To dáš."

další kapitola, tentokrát vydaná v ne úplně hezkém datu: 1. září, hah :D no, ještěže se jde až za tři dny. vůbec nechápu, že prázdniny končí. měla jsem v plánu napsat strašně moc kapitol, ale jak vidíte, eeeh, zase tolik jich nebylo :d no, doufám ale, že vás příběh aspoň trochu baví a není to úplný nůďo :D

tak se mějte hezky, přeju mnoho zdaru na první školní den <3

maji