Kiran [ONC 2023]

Prolog

Noc byla skvělým sluhou, ale špatným pánem. Dalo se v ní nalézt spoustu radostí, ale především také kýžené ticho. Tedy alespoň tak to viděli obyčejní lidé. Pro skupinu lovců začínal po setmění jejich vlastní den. Jejich práce byla namířena do dob klidu, kdy se ulice vyprázdnily a zůstala pouze prázdná plátna bez pohybujících se osob. Nebylo sice neobvyklé, že bylo možné je potkat i během dne, ale noc byla rozhodně na potkání některého z nich příhodnější.

A bylo tomu tak záměrně. Jednalo se o dobu, kdy z doupat vylézaly děti noci. A nejen ty. Také přízraky a další nepřátelé, kteří neměli ve městě co dělat.

Na vysoké budově seděl mladík a shlížel na svou oběť. V ruce svíral luk a nehodlal se nechat ničím vyrušit. Na ruce, která svírala šíp, bylo možné spatřit podivné černé znamení. A nejen tam, krk, paže i torzo jimi měl pokryté. Nebyly tam jen tak pro nic za nic. Potřeboval je k tomu, aby odvedl svou práci.

Zhluboka se nadechl a znovu pohlédl na svůj cíl. Jakmile byl přesně tam, kde ho potřeboval, vystřelil. Celou trajektorii šípu sledoval, ale neměl obavy, zda se dostane přesně tam kam chtěl. Šípu netrvalo příliš dlouho nalézt svůj cíl, i když to neskončilo tak, jak si původně plánoval. I proto měl v záloze plán B. Stiskl podivný spínač, který vytáhl z kapsy a šíp, který vězel zabodnutý v nepřítelově paži, vybouchl. Nepřítel něco takového nečekal, stejně jako jeho nohsledi. Nebylo proto divu, že jejich kusy nyní ležely všude po okolí.

Jednalo se o signál pro zbytek skupiny, že byl čas udeřit. I on sám se rozběhl, aby se dostal blíže. Seskočil ze střechy do nižšího patra, ale během dopadu si všiml černé šmouhy. Někdo s ním mrsknul o zem dříve, než stačil zareagovat na situaci. Mohl to být nepřítel, ale stál tak daleko, že než by ho našli, stihl by utéct.

Ne, musel to být někdo jiný. A měl pravdu. Cizinec odhalil svou tvář a mladíka to příliš neuklidnilo. Proč sakra on?

„Zbláznil ses? Pouštět se do pře s nimi?" oslovila ho osoba, kterou stále nepoznával. Snažil se vymanit, ale narážel pouze na odpor.

„Jedná se o úkol. Navíc nechápu, kde ses tu vzal," odsekl mu a neměl problém se mu i vzepřít. To, že spolu spali, neznamenalo, že mu musel kontrolovat zbytek života. Navíc věděl, co dělá.

„Zachraňuji ti zadek, než ho nějaký podsvěťan nakope. Nebo snad chceš mít na náhrobku něco takového? Nebo případně, že tam leží nějaký blb, který neumí poslechnout mozek?" řekl podobným tónem, jakým na něj mluvil on.

„Nejsi můj táta," procedil mezi zuby a snažil se zvednout. „Mohl sis najít jinou oběť, klidně mezi čaroději, aby tě po nocích uspokojovali a mě nechat být."

To však neměl říkat. Mnohokrát mu už naznačoval, že takhle to vůbec nebylo. Jenže v zápalu hněvu byl člověk schopen říct cokoliv. Hlavně někomu, kdo ho držel připnutého na zemi.

Kiran si ho pořádně prohlédl a i přes mírnou bolest na hrudi zakroutil hlavou. Přemýšlel nad plánem, jak ho tam udržet a nemuset poslouchat podobné věci. Druhou část radši ignoroval, jinak by to neskončilo úplně dobře. Ani pro jednoho.

„To nejsem. Ale jsem někdo, komu na tobě záleží," řekl a praštil ho silně do hrudi. Potřeboval ho udržet na jednom místě. Kdyby měl čas, poslal by ho zpět do institutu. Nebo k němu do bytu. Ale čas neměl, proto ho tam musel nechal ležet. Alespoň věděl, kde ho má hledat a ve skrytu duše doufal, že mu příliš neublížil. Zkusil přes něj hodit i magickou bariéru, ale o té si nebyl příliš jistý. Jeho další pozornost však směřovala ke zbytku bojovníků, protože mladík jistě nepracoval sám. Na to lovce znal až příliš dobře.

On byl sice osamělý jezdec, ale většina z ostatních pracovala v týmech. Nebo, jak jim rád přezdíval, ve smečkách.

Podcenil je. Rozdělili se ve chvíli, kdy se mladík neukázal a jeden z nich jej zamířil hledat. Ten, který k němu měl nejblíže.

Mladý světlovlasý lovec svíral meč, který mírně osvětloval tmavou uličku. Cítil podivnou zimu, která se mu dostávala až na kůži a zanechávala po sobě jen husí kůži. Nebyl tam sám, to bylo jasné, i proto neváhal a směrem do tmavého rohu promluvil. Nebylo to jen tak zbůhdarma, viděl, jak se v tom místě i to málo světla lámalo trochu jinak.

„Kde je můj bratr?" zavrčel.

Rozhodně neměl náladu se s někým dohadovat. Především proto, že cítil jeho bolest. Obtékala mu každý nerv v těle. I přesto musel pokračovat, aby ho našel. Kdyby tam nikdo nebyl, nejspíš by vyzkoušel runu na vyhledání. Nyní na to však nebyl čas.

Lovcův tok myšlenek přerušil až hlas ozývající se opravdu z tmavého koutu. Nezněl jako ostatní podsvěťani, ale ani jako obyčejný člověk.

„V bezpečí. A jestli toho nenecháte, budete mít dočinění i se mnou."

„Slyšel jsem o tobě, Kirane. Už je to dávno. Legenda o zběhlém lovci, který se raději přidal k podsvěťanům, než aby dál sloužil lidem."

„Nevíš o mě vůbec nic, nefilime," po posledním slově si odplivnul. Vůbec mu to nešlo přes ústa. Nejednalo se o žádnou urážku, ale díky tónu, kterým to řekl, to tak znělo.

„Můj bratr tě miluje celým svým srdcem a já jen čekám, kdy ho ta tvoje nátura zabije."

Muž vylezl ze stínu a vydal se ke druhému. Znělo to, jako že ví přesně, co se dělo. Než k němu však stihl dojít, ozval se výkřik. Lovec padl na kolena a Kiran nevěděl, co se děje. Když však zakřičel jméno toho, koho nechal v bezpečí, okamžitě se rozběhl. Jenže neuběhl ani jeden blok a cítil, že bylo pozdě. Vrátil se proto do uličky a lovce zbavil utrpení.

Jednalo se o poslední kapku, která muže donutila uzavřít se před světem a zapečetit své srdce natolik, že by do něj nepronikl ani lovec, který před několika okamžiky vydechl naposledy. Cítil jeho ztrátu, ale nedovolil si to nějak prožívat. Raději se vydal pryč. Směrem za svou kamarádkou a zároveň vůdkyní upírského klanu.

Upravil si kabát, máchl rukama a vytvořil si portál, do kterého okamžitě vešel.