Kiran [ONC 2023]

3. kapitola

„Ukaž mi to," vrhla se k němu, protože mu nevěřila. Neříkal to příliš přesvědčivě. Navíc by to nebylo poprvé, co se jí někdo snažil obalamutit. Navíc už před očima viděla, jak musí vymýšlet nový plán. Což by ji zdrželo a nestihla by to do chvíle, kdy její matka skutečně o svá znamení přijde.

Ezra se však začal smát a odhalil minci ženě. Svírala jeho rameno tak silně, že si to ani neuvědomovala. Což mladíka vyburcovalo k akci, rozhodně nechtěl, aby mu něco zlomila. I přes bolest promluvil: „Dobře, uznávám, že jsem kecal. Je tam orel."

Slyšela jeho hlas a konečně se probudila z transu. Všimla si, jak se pod její paží snaží vykroutit a okamžitě ho pustila. Omlouvat se příliš neuměla, a navíc to od ní ani nikdo neočekával. To už by muselo být, aby něco takového Seline vypustila z úst.

„Tohle byla jen šaráda, ty ses rozhodl se mnou jít už mnohem dřív, že?" Zeptala se mnohem hruběji, než měla v plánu. Ale zrovna nebyla v takovém rozpoložení, aby dokázala kontrolovat své tóny. Měla chuť ho zadupat do země, protože si hrál s její hlavou, bez toho, aniž by se musel příliš snažit. A to neměla ráda vůbec u nikoho. Ani u těch lidí, které brala jako nepokrevní rodinu.

„Zvažoval jsem to," hlesl Ezra během toho, co se snažil rozmasírovat rameno, ve kterém mu stále tepalo. Bolest sice už polevila, ale příjemné to také nebylo.

„Ty hádě," procedila skrze zuby, ale stačil jí jediný pohled, aby si všimla, že to s mladíkem vůbec nic nedělalo. A nebylo divu, jako lovci byli zvyklí na různorodé nádavky. Nejen od různých nestvůr, ale také od lidí. Nejednou se stalo, že lovec po smršti nadávek dostal ještě pěstí. A musel to vydržet. Až na pár výjimek. U jejího strýce si nebyla tolik jista, že by ten člověk odešel po svých. Nechtěla přemýšlet nad tím, co s nimi dělal, když ho naštvali. Proto byla ráda, když ji vytrhl Ezrův hlas.

„Říkali mi i hůř. Takže kam vlastně vyrážíme?" Mírně se pousmál a popadl z lenošky koženou bundu. Ve zbytku oblečení, které běžně používal, už byl navlečený. Ale tohle i tak byla ta nejdůležitější část. Rozhodně nechtěl, aby mu nějaký nepřítel odřízl ruku nebo ho zranil natolik, že už by se nemohl zahojit. A k tomu právě pomáhala. Byla vyrobená ze speciální kůže a každý si většinou mohl dovolit pouze jednu.

Docela se divila, že s ní opravdu chce jít. Ale vlastně to dávalo smysl, pořád se mohl vykrást z institutu a po pozdním vrácení tvrdit, že zakrýval stopy. Kdyby potřeboval, byla by ochotna lhát i více dní, kdyby to potřeboval. Po chvíli zakroutila hlavou a stáhla si vlasy do culíku. Poté teprve promluvila, jako kdyby jí otravoval: "A najednou chce i informace, no tohle je fakt báječné. Můžeš mi vysvětlit, proč s tebou vlastně kamarádím?"

„Stejnou otázku si pokládám už pár let," řekl a zasmál se. Čekal, že ho propálí pohledem nebo něco podobného. Ale nic z toho se nestalo. Místo toho se otočila a zamířila k východu z institutu. Měli napilno a nechtěla ztrácet čas.

Na druhé straně města se nacházel muž, ke kterému měla dvojice namířeno. On to však ještě netušil, ale příliš vnější svět nevnímal. Kiran seděl ve svém bytě a podpíral si jednou rukou hlavu, mezitím, co v druhé měl skleničku s alkoholem. Přemýšlel nad svými možnostmi, když pocítil mírný závan větru na krku.

„Kdo jsi a co sem lezeš?" ozval se, když neslyšel nikoho odkašlat nebo alespoň ho vytáhnout na nohy. Slyšel však mírné zašustění látky proti větru, a to mu stačilo, aby věděl, že přece jen někdo do jeho bytu vešel. Jedním zápěstím byl připraven se bránit a v druhé stále svíral skleničku se svým oblíbeným drinkem. Původně chtěl vyskočit na nohy, ale proč by se namáhal. Stačil, že se tahal s těžkým kufrem. Ještě aby se hýbal? Na co by pak měl magii, která dosáhne dost daleko?