Kiran [ONC 2023]

5. kapitola

„V tom bytě nic nebylo. Sakra práce," rozčilovala se Seline, jakmile se sešli před institutem daleko od bytu Kirana. Přes své naštvání ani neviděla, že její společník byl podivně zamlklý.

Teprve až když vcházeli do budovy, otočila se a dloubla mu prstem do hrudníku. Zrovna se nadechovala, aby něco řekla, když si všimla třpytek na jeho rameni. Takže to vyšlo, pomyslela si a cítila se jako vítěz.

„Pustíš mě dovnitř, nebo na mě budeš jen čumět," zeptal se a chtěl se vypařit. Protože tušil, že se ho bude vyptávat. Vždy to tak bylo. A taky nebyl příliš dobrý lhář, co se pocitů týkalo.

Nestihl se však ani pohnout a Seline se k němu naklonila, aby mu mohla něco pošeptat: "Příště si dej bacha, zda na sobě nemáš kousky druhého člověka." Řekla směrem k mladíkovi a smetla mu třpytky z ramene. Neměla v plánu se mu smát, ale přišlo jí vtipné, jak se najednou snažil oklepat. Jako kdyby zmínila, že snad měl lepru, nebo něco takového. „Mimochodem, mám ti začít říkat strejdo? Nebo radši teto?"

„Sakra," bylo jediné slovo, které ze sebe dostal. V jeho mozku vybuchla bomba, protože teď už se z toho jistě nevykroutí. Dokonce začal hledat cestu, jak se jí vysmeknout a nezranit se přitom. Případně neudělat něco, z čeho by poznala, že byl nervózní. I proto ženě hleděl do očí a zkoumal, co plánovala dál. „Ty jsi fakt blbá, bože můj, Seline," dostal ze sebe nakonec nějakou odpověď.

Dokud do Seline nevrazil jeden z lovců. Oklepala se poměrně rychle a nevšímala si zvýšeného hluku, na který si po letech už dávno zvykla. Lovci stále někam spěchali. To nebylo nic nového. Odkašlala si a promluvila, aby ho uklidnila: „Za to se nemusíš stydět. Kiran se nechal přeměnit ve velice pohledném věku."

„To není..." nedokázal však najít žádnou výmluvu, kterou by to popřel. V hlavě mu vybuchla další mini bomba, kterou už nešlo zastavit. Nemyslel na sebe, spíše na ni. Sakra, vždyť to byla jeho nejbližší příbuzná. Vážně si nedokázal představit, že by se od něj vrátil a měl by si s ní o tom povídat. Něco takového prostě nešlo.

Seline ho vzala kolem ramen a vedla ho dovnitř. Usmívala se, i když vlastně prohrála. I když ne tak docela. Mohla se ho sice ptát, o čem se bavili, ale věděla, že nyní by to nedávalo smysl. A vlastně se jednalo o jediný důvod, proč měla potřebu se smát. Dokud si nevšimla až neobyčejného chaosu, který se v institutu konal. Plná místnost tam, kde obvykle nikdo nebyl? Více než podivné. Pustila Ezru a rozhlížela se kolem. Potřebovala si odchytnout někoho, kdo by byl ochoten jí něco říct. A podle jejího výrazu se to zatím nedělo.

Až teprve když chytila malou dívenku za ruku a stáhla ji ke stěně, vypadala, že si mírně oddechla.

„Co se tu sakra děje?" Byla první otázka, kterou ze sebe dokázala dostat celou. Dostávalo se k ní tolik vjemů, že je nezvládala vnímat. Mírně se oklepala a poté se konečně mohla věnovat svému dočasnému informátorovi. Nebo si to alespoň myslela.

„Ve městě je pohroma. Podsvěťani a démoni spojili své síly. Jsou proti nám," odpověděla jí vyděšená dívka. Nejdříve si myslela, že se nepřátelé dostali až do institutu, dokud neviděla Selinin obličej. Trochu se uklidnila, a dokonce bylo i vidět, že začala pomaleji dýchat.

„Cože? Vždyť existují smlouvy," řekla, protože si myslela, že proti tomu se přece dalo bránit. Po několika bitvách se s upíry, vlkodlaky a všemi podsvěťany domluvili. Seline se zatajil dech, chytila se za ruku a začala se mírně třást. Nemohlo to tu být přece znovu. Už ne. Prstem si tiskla místo na ruce, kde měla speciální runu, o které příliš lidem neřekla. Nebyla napsána v běžné knize a jen nevelká skupina věděla, co vlastně znamenala. Zrádce, bylo jediné, co v hlavě slyšela.