Kiran [ONC 2023]

9. Kapitola

V meziprostoru mezi bodem A a B. Nejlepší místo k tomu rozebírat filozofické otázky. Co víc si Kiran mohl přát. Občas podobná místa využíval, aby utekl toku času, který na něj stejně neměl efekt. Ale nyní tu byl z jiného důvodu.

Musel ho přivést, jinou cestu neviděl. Jenže jak mu to jen mohl udělat? Nezažili roky lásky, ale i to málo stačilo. Miloval ho a bylo to po spoustě let, kdy něco takového mohl říct. Seděl na kameni a doufal, že mu neublížil. Tušil, co nastane až se probere. Bude ho nenávidět. A právem. Jenže kdyby odporoval, stejně by jej nezachránil před nejvyšším čarodějem. Až když byl v pořádku a probuzený, pokračoval v cestě. Nechtěl, ale musel.

„Vidím, že Kiran nakonec zradí všechny, když mi tě dobrovolně přivedl," uvedl vše do situace Saruman. Nebylo to žádné překvapení, že chtěl mladíka poštvat vůči jediné osobě, kterou měl rád. Ovšem netušil, že Ezra byl ochoten s Kiranem jít. Dva blázni, kteří byli ochotni udělat vše.

„Co ode mě chceš?" zeptal se klidným hlasem. Neměl proč vyšilovat. Navíc, když se probudil u Kirana, načež viděl jeho slzy, ale nutkání jít dál. A teď stál tady, netušil, kde přesně. Ale věděl, že to možná byla konečná.

„Kde se schovávají zbylí lovci? Mocní a také rada?"

„Nemám zdání," odpověděl se vztyčenou hlavou. Mírně s ní hodil, aby dostal vlasy mimo obličej. Čímž odhalil nejen modřiny, ale také šrámy, které nejen na obličeji měl.

Ezra ze zadní kapsy vytáhl minci a protočil ji mezi prsty, že ji mohl vidět jen Kiran. Vzal si ji od něj a cítil podivné mrazení. Nemluvil pravdu, ale bylo mu to jedno. Netušil, jak to mladík udělal, dokud si nevšiml mírně zářící runy na lopatce. Ten lišák prohnaný, od koho se to jen naučil. Byl na svého přítele pyšný, ale nyní mu to bylo k ničemu.

Kiran chtěl najít cestu, jak se vypařit, ale nechtěl tam mladíka nechávat. Zastavily ho až slova čaroděje.

„Jak chceš, myslím, že tohle by ti mohlo rozvázat jazyk," řekl a švihnutím ruky ho donutil přijít blíže. V ruce se mu objevila dýka. Jakmile měl mladíka na dosah, vyhrnul mu rukáv a ostřím začal vyřezávat první runu.

Ezra křičel, ale nic neřekl. Ani když kus kůže s runou odpadl na zem. Dýchal přerývaně, aby bolest zmírnil. Jenže nic nepomáhalo. Zavřel oči a jen tím dokázal aktivovat runu, kterou měl na stehně. Přesně pro takové případy. Kirane, uteč, zakřičel mu v hlavě, což nečekal. Mezitím však nejvyšší čaroděj pokračoval v mučení. Kiranovi to trhalo uši. Nemohl nic udělat, i když tak moc chtěl. Dostat ho do bezpečí, aby mu nemohl ubližovat.

Jakmile se s dýkou přiblížil ke krku, Valerie zakašlala a promluvením ho přerušila: „Mrtvý ti k ničemu nebude." Ani ona nebyla šťastná z toho, co se dělo. Sice cítila krev, ale nebylo to správné. Navíc viděla do hlavy Kiranovi, což nyní nebylo moc hezké místo. A především to bylo také proto, že se bála.

„To máš pravdu, ale taky mě nebaví hrát hry na schovávanou."

„Naši lidé prohledávají město, stačí jen vyčkat," ozval se vlkodlak, kterého si předtím nikdo nevšiml. Stál ve stínu, navíc až za nejvyšším čarodějem.

„Tak si počkáme," odpověděl a rukou nakázal dvěma sochám, aby obživly a Ezru podrželi.

Ale nic dlouho nepřicházelo. Každou minutou se oběma zkracovala šance na to, že by odtamtud dostali živý. I když Ezra měl onu linku ještě mnohem kratší. Navíc bylo vidět, že nejvyšší čaroděj ztrácel trpělivost.

„Pokud mi to neřekneš, skončíš mrtvý. Je ti to snad jasné, že? Takže co? Řekneš mi konečně, kdo vám pomohl se ukrýt? A kde to sakra je?" Křičel na nebohého mladíka.