Kiran [ONC 2023]

8. Kapitola

 Kiran se mu raději vyhýbal, jak jen to situace po návratu do bytu dovolovala. Přenechal jej své neteři a sám se mezitím oddával pití. Oba měli své práce až nad hlavu. Ale tohle bylo spíše kvůli tomu, co se stalo. A především taky kvůli tomu, co o něm Ezra dokázal všechno zjistit. Děsilo ho to. Dokázal by jistě vyhrabat jméno každého koho zabil. Ani sám už si nepamatoval, kolik jich vlastně bylo. Jen to, že hodně. Jeho by to nepoložilo, ale o mladíkovi mírně pochyboval. Ne, že by mu zatím ukázal, že by měl rozum a konečně ho nechal být.

Nečekal však, že když se vyčerpaně odvalí do ložnice, bude tam na něj čekat. Kiran na něj hodil pohledem, který by dokázal propálit člověka skrz naskrz. Opravdu neměl chuť na něco dalšího, momentálně si přál, aby se probudil a všechno tohle byl zlý sen.

„Chci si promluvit, už několik dní se mi vyhýbáš. Se Seline sotva prohodíš pár slov. Co jsme ti provedli?" Šel na to přímo, protože nemělo cenu nijak zapírat své záměry. A před ním už tuplem ne. Stačilo, že všichni tři byli zavření v bytě jako trestanci. I když Seline se vydávala mimo, aby zjistila, jak na tom byla situace ohledně institutu. Po první vlně to totiž nevypadalo vůbec dobře. Ovšem ticho před bouří bylo ještě horší.

„Ezro, nechci si povídat. Nejsem takový," nechtěl ho nijak ranit, ale opravdu neměl chuť si povídat. Od té doby, co ho vyhodili z institutu se čas nějak zrychlil. Všechno nabralo na otáčkách, které jeho já úplně nezvládalo. Ovšem netušil, že mladíka podobná slova akorát vyzvou k další akci. Kdyby to jen věděl, držel by jazyk za zuby.

„A jaký jsi? Starý, protivný muž? Poznal jsem skvělého čaroděje, který se nebál přijít si pro mě a postavit se vlastnímu strachu," Ezra mu nastavoval zrcadlo. Jen obrazně, ale přišlo mu, že se z něho snažil udělat většího dobráka, než ve skutečnosti byl.

„Měl jsem tě tam nechat, takhle utrpí má pověst zlouna," usmál se mírně a přemýšlel nad tím, jaký by měl klid, kdyby se přidal na stranu nejvyššího čaroděje. Rozhodně by neměl podobné myšlenky, zajímalo by ho jen to, že se museli zbavit nějakých lovců. Jenže to díky jeho nynějšímu propojení nebylo úplně možné. Kiranovo přemýšlení však přerušilo tiché odkašlání, které skrývalo i smích. Ne, že by ho něco takového překvapovalo.

„A přesto jsem tady a mluvím na tebe," řekl svádivým hlasem. S plným vědomím faktu, že ho mohl naštvat, se to rozhodl i tak pokoušet. Ezra však z pouhého postoje dokázal poznat, že svá slova nemyslel tak úplně vážně. A měl pravdu. O čemž vypovídala i Kiranova odpověď: „Největší chyba tvého života." Doplnil svá slova ještě malým úšklebkem, který skrýval další úmysly.

„Já vím," přiznal mladík po chvíli, když ho Kiran pohladil po tváři. Jak si dokázal, tak elegantně zahrávat s ohněm, aby se nespálil, vrtalo mu v hlavě.

Ezra jej chytil za ruku a udělal první krok sám. Svalil ho na postel a políbil. Když už měl dostat výprask, tak aspoň, aby měl za co. Navíc věděl, že se Seline minimálně ještě několik hodin nevrátí. Mohli si tedy nerušeně užívat, aniž by tam někdo vletěl. I když muž vypadal, že nejspíše po prvním kole vypustí duši. Ani tak své naděje neopouštěl.

A udělal dobře, nalilo to Kiranovi do žil novou energii. Všechen alkohol se odebral bůh ví, kam a zanechal po sobě jen teplo. Stiskl mladíka v náručí a pustil se do defenzivy. Opětoval mu polibky, které mu předtím Ezra věnoval. „Přestaneš mě někdy udivovat?" pošeptal mu do ucha, přičemž do něj pronikl.

Leželi vedle sebe v posteli, prsty propletené, když se najednou ozvalo bouchnutí dveří. Oba nadskočili, ale ani jeden se neměl k tomu se zvednout.