Kiran [ONC 2023]

2. kapitola

„Budeš toho litovat, Amaro," zavrčel a hodil před ni svou tašku se zbraněmi, kterou měl připravenou ve skříni. Nepotřeboval je, své vlastní měl dávno schované v bytě, který získal od jednoho podsvěťana. Pousmál se a upravil jí límeček u kabátu, přičemž ji škrábl do krku. Což mělo být varování, které dokázala pochopit jen ona.

Utkvěla mu na prstě kapička její krve, tu ale sfoukl, že o několik momentů později dopadla na podlahu. Luskl prsty a jeho oblečení se změnilo na něco reprezentativnějšího.

„Vypadni," křikla po něm, z kapsy mu vytáhla stélu a nechala si zavolat stráže. Chtěl ji zpět, ale nemohl s ní bojovat. Rozhodl se, že si sežene jinou, případně zjistí, jak ji dostat zpět. Měl ke své stéle zvláštní pouto, stejně jako ostatní lovci. I přesto, že už ji aktivně nevyužíval.

Nevěřila tomu, že by dělal problémy, ale nemohla si tím být naprosto jista. Přece jen se jednalo o někoho, o kom si myslela, že nebyl zase tak špatný. Patřil do uznávaného rodu, který se mohl pyšnit hrdiny. Ovšem ne v jeho případě.

Kiran nic neřekl a s taškou přes rameno a kufrem v ruce odešel. Nepodíval se zpět, nezajímalo ho, kdo se po něm dívá. Bral to jako nutné zlo. I když někde v hloubi duše cítil, že tohle byl jeho domov. Nebo alespoň ještě před sto lety byl. Jakmile se za ním zavřely dveře, mírně si oddechl. Už se nemusel spoléhat jen na kodex, ale také na svůj selský rozum.

„A tady si někdo myslel, že odejde bez rozloučení." promluvil ženský hlas, když Kiran zabočil za roh. Opírala se o budovu institutu, nebo alespoň to, co ještě mohl vidět. Na Seline úplně zapomněl.

Stačila však jedna její věta a hněv se vytratil. Působila na něj její andělská povaha, kterou také ohýbala, jak se jí líbilo. Jen trochu jiným způsobem než Kiran. Především co se citů týkalo. Dokázala si muže obtočit kolem prstu během několika málo minut.

„Kdo by stál o věčně nasraného člověka?" Podotkl a vlastně nebyl tak daleko od pravdy. Mírně se zašklebil, jen aby ukázal, že nebyl naštvaný. Ovšem zbytek těla už zapomněl kontrolovat.

„Tak zaprvé, člověk nejsi už hodně dlouho a zadruhé, stále jsi byl bratr mého otce. Kterého jsi sice nechal zemřít, ale ukaž mi jednoho lovce, který je normální."

Na to chtěl Kiran něco podotknout, ale raději si to nechal pro sebe. Nechtěl kazit docela příjemnou chvilku svými odhady a teoriemi.

„Myslím, že víš, kde mě najít, potvůrko," řekl do ticha, protože chtěl co nejrychleji vypadnout. Mohlo se kdykoliv stát, že by se ven vyhrnula banda lovců s tomu se chtěl vyhnout.

„Tak takhle jsi mi neřekl celá léta," odpověděla rozpačitě Seline. Afektovanost v jeho hlase ji až překvapila. Především od doby, kdy se vzdal svého napůl lidského života, byl chladný. Jenže občas jako kdyby se opět probouzel.

Kiran se na chvíli zamyslel, ale před bolestí že vzpomínek raději utekl zpět do bezpečného prostoru sarkasmu a faktům. A to i v její přítomnosti.

„Protože k tomu nebyl důvod. Ale teď? Konečně se nemusím skrývat. Prožil jsem tady víc jak půlku svého nefilimského života a myslím, že je na čase, abych si šel užívat podsvěťanský život." Ale neříkal to příliš přesvědčivě. I když se o to snažil sebevíc. Nejspíš proto že věděl, že život tam venku není jen o zábavě. Některé dny to bylo o holém přežití. To však většina lovců netušila. A u Seline byl docela rád, že zůstane v bezpečí institutu. I proto se nebránil. Byla by to právě ona, komu by ještě více zničil už tak pošramocenou pověst.

„Který bude jistě barvitější," řekla a zasmála se. I když viděla, jak se ošil. Jejich rod byl znám mírnou absencí emocí a především, pokud je měli někomu ukazovat. Nebylo tedy na denním pořádku, aby se v jejich očích objevily slzy. Bylo to však vzájemné. A přesto se to dělo. Žena si otřela oči, aby je dostala pryč. Když se však podívala na místo, kde předtím Kiran stál, už tam nikdo nebyl. Ne, že by to nečekala, ale i tak jí to naštvalo.