Kiran [ONC 2023]

7. kapitola

Tak takhle to tedy bylo. Zkouška. Že ho to nenapadlo dříve. To však stále neměnilo nic na tom, že musel dostat Ezru pryč jak nejrychleji to půjde. Pokud sem totiž povolá nejvyššího, tak to ani pro jednoho nedopadne příliš dobře.

"Co za něj chceš?" zeptal se nakonec, když se dokázal normálně nadechnout. Všechno kolem něj se mírně rozmazalo, nedokázal normálně myslet. Ale věděl jedno, že ho z tohoto místa musí dostat. Za každou cenu. A už ho nikdy nepustit zpět. I když o tom druhém už mírně pochyboval, protože nedokázal předvídat budoucnost. Takové síly byly mimo jeho okruh. Tok myšlenek mu přerušil ženský smích. Nebyla to Valeria, ale jedna, která se objevila hned za mužem svou velikostí připomínajícím gorilu.

"To ti na něm až tolik záleží?" zeptala se Valeria a hodila pohledem po ženě. Velela všem svým upírům a nikdo ji nesměl zpochybňovat. Ani hrát hru, kterou ona sama začala. Stejně jako čarodějové měli Sarumana nejvyšším, tak upíří měli ji.

Kiran zvedl zrak a tentokrát to byl on, kdo se přiblížil. Periferně si všiml dvojice, jak se začali přibližovat, ale po chvíli se zastavili. Pohledem zavadil o ženinu ruku, která je zastavila. Mírně se pousmál. Byli jako dva tygři, kteří bojovali o přízeň. Zastavil se jen několik centimetrů od ní. Kdyby natáhl ruku, dotkl by se její alabastrové kůže.

"Ne, ale mé neteři ano. Takže mi ho vydej," použil přísnější tón, který vyústil v nenávistné vrčení, které se ozývalo za ním. Už ho to přestávalo bavit. I proto jednou rukou za zády vypustil uspávací plyn, který nebyl cítit ani nic podobného. A jen čekal, jak se to vyvrbí.

Jakmile slyšel tvrdé dopadnutí, věděl, že to zabralo. A bez téměř jakékoliv námahy.

"Zkus to znovu a tentokrát zkus nelhat," zareagovala pouze na jednu část jeho věty. Především proto, že cítila, že ten Kiran, který v něm byl, pomalu umíral. Nepohla se ani o milimetr. Hleděli si do očí, dokud muž neuhnul. Kolem nich by se mohla dít apokalypsa, vtrhnout tam lovci a stejně by je nic nedokázalo vytrhnout.

"Valerie," hlesl nakonec, protože ho dostala. Zavřel oči a dvěma prsty si stiskl kořen nosu. Musel přemýšlet, ale stejně mu ona slova nešla přes pusu. Jak by to také bylo možné, když se zapřísáhl, že svoji nesmrtelnost nezasvětí lásce.

"Chci za něj pravdu," šeptla mu do ucha. Čímž aktivovala smršť myšlenek. Potřeboval si je srovnat, i proto se na chvíli odebral do jednoho z křesel nedaleko. Nikdo ho nenásledoval. Především proto, že žena zamířila ke svým druhům. Byli pro ni jako děti. Některé z nich proměnila ona sama.

Nebylo divu, že se místností rozhostilo ohlušující ticho. Valerie dýchat nemusela a Kiran jen mělce. V jejich soustředění je nemohlo nic vyrušit.

Kiran měl v hlavě nepořádek. Jako kdyby zapomněl všechna slova světa. Nedokázal složit jednu kloudnou větu. Vzpomněl si však na slova své neteře. Což zastavilo vír a všechno najednou dávalo potřebný smysl. Nemělo cenu se skrývat, navíc pokud by to mladíka mělo stát život. Podepřel si hlavu a pohled upřel do prázdného krbu.

"Položil bych za něj život. Jsem nepoučitelný vůl, co se opět zamiloval do lovce," řekl tiše směrem k ženě, která skrčená kontrolovala dvojici. Ona slova ji dokázala zastavit ve chvíli, kdy se škrábla do ruky, aby jim nalila trochu své krve do žil. Ale než to stihla udělat, překvapení ji zastihlo nepřipravenou. Rána se mezitím zacelila a nezanechala po sobě jedinou stopu.

Valeria se pousmála a zvedla se. Prsty si prohrábla vlasy, jako kdyby na tom jediném záleželo. Vyhrála. Dostala z nedostupného muže jasnou odpověď. A bez toho, aniž by použila špetku svého šarmu. To bylo poprvé. Navíc u Kirana se jednalo o zázrak v měřítku zrození prvního člověka.