Hráč z obrazovky

8 - Databáze

„Rozi, kdy mají přijít ty svačinky?"

„Za pár minut, zpozdili se!"

Od rána jsem v jednom kole, ale abych řekla pravdu, vůbec mi to nevadí. Létá na mě jeden dotaz za druhým a já zpětně házím odpovědi. Jsem ve svém živlu a snažím se dodržet vše, co se musí zařídit a přichystat.

Kluci scházejí z ledu po prvním tréninku, z většiny kape pot, ze zbytku doslova teče. Trenéři z nich při cvičeni vymáčkli všechno, co šlo, pár z hráčů ovšem odchází s úsměvem a pocitem spokojenosti. Prohodím s několika hráči pár slov a slíbím jim, že příští den se pokusím zařídit snídani na pozdější termín. Všichni po této informaci vypadají nadmíru spokojeně. Všichni kromě Pavla.

„Počkej na mě venku," zašeptá, když kolem mě prochází.

Okamžitě mi dojde, o čem chce mluvit. Bude těžké mu vysvětlit, že jsme s Rutičem jen kamarádi a to, že jsme stáli v těsné blízkosti, sami v hotelovém pokoji, na tom nic nemění. Vyjdu ze stadionu a čekám zhruba patnáct minut, během kterých se snažím vymyslet nejrůznější způsoby, jak Pavlovi jeho mylné myšlenky vymluvit.

Když konečně přichází, nevypadá vůbec šťastně.

„Rozi," začne, ale já ho hned přeruším.

„Já vím, o čem chceš mluvit," zvednu ruku, abych ho utišila, „ale chci tě ujistit, že mezi náma s Rutičem nic není. Včera nic neproběhlo a ani nikdy neproběhne. Nemusíš se bát."

Pája chvíli mlčí a k mému překvapení nakonec pokýve hlavou. „Dobrá," řekne a chce zmizet zpátky do útrob stadionu.

Zaraženě se na něj podívám. „Počkej," snažím se ho zastavit, „to mi k tomu ani nic neřekneš?"

Pavel se otočí a pohlédne na mě. „Nemám ti co říct," pokrčí rameny, „už několikrát jsi mi říkala, ať ti dám trochu volnosti. Jen jsem chtěl vědět, jestli je Rutič tvůj přítel nebo ne."

Stojím před ním jako opařená. Nejsem zvyklá na to, že by mě Pája neřešil, nebo dokonce neřešil ani mé potenciální nápadníky.

„Co na mě koukáš?" zasměje se.

„No, je to nezvyk, že ti to je jedno," zamumlám.

Pája mi položí ruku na rameno. „Ségra, už jsi dospělá. Měl bych tě přestat pořád tak hlídat."

„To ti říkám už několik let," nafouknu nespokojeně tváře.

Ještě chvíli se bavíme, než se rozloučíme a já vyrazím zpět na hotelový pokoj. Noři mají trénink až odpoledne, ovšem Liv není k nalezení. Místo ní potkám na hotelové chodbě Simona.

„Rosie," usměje se přátelsky, „jak se máš? Zvládáš to?"

Povzdechnu si. „Mám se dobře, je to sice náročný, ale s tím jsem počítala."

„Tak fajn. Mimochodem, dneska ráno přidali na databázi první materiály. Viděl jsi ty záběry Švédů? To byla pohádka."

Nechápavě se na něj podívám. „Databáze?" zopakuju.

Simon přikývne. „Asi nemáš přístup," odhadne, načež zakroutím hlavou. „To nevadí, pošlu ti heslo. Nebo pojď se mnou, rovnou ti to ukážu, aby ses zorientovala."

Zavede mě k sobě do pokoje, který je hned v přízemí. Narozdíl od našeho pokoje je ten jeho uklizený a upravený, navíc je tu ubytovaný sám. Trochu mu závidím.

Během zhruba patnácti minut mi vysvětlí, jak s databází pracovat, co znamenají jednotlivé zkratky a jak se dostanu do složky českého týmu.

„Proč nevím, že něco takovýho existuje?" podivím se.

„Je to pár dní starý, ještě se to testuje," odvětí a ukáže na jednu ze složek, „nějaký týmy o tom vůbec neví, aby se to nepřetížilo."

„To jsme třeba my," pousměju se hořce, „snad nebudeš mít problém, že jsi mi to ukázal."

Simon zavrtí hlavou. „Neboj, dřív nebo později bys ten přístup stejně dostala. A aspoň budeš jako vedoucí mít přístup úplně ke všemu. To taky není k zahození, ne?"

Ještě chvíli se bavíme, než se mi omluví s tím, že potřebuje něco zařídit. Rozloučíme se a já zamířím do svého pokoje, kde si zapnu notebook a dle Simonových rad se dostanu do databáze. Naše složka ještě ani neexistuje, zato u složky s modrožlutou vlaječkou svítí červené číslo značící nové soubory.

Ve složce se nachází několik videí s poznámkou, že jsou určené ke střihu a sdílení na sociální sítě. Rozkliknu si náhodnou položku a žasnu nad kvalitním obrazem švédského spotu. Museli si s sebou přivézt ty nejkvalitnější kamery, jaké jsou momentálně na trhu.

Chvíli si záběry prohlížím než najdu jedno, které je celé věnované mladému švédskému útočníkovi, nad jehož akcemi žasne celá země. Stejně jako před několika dny v Budějovicích se nemohu odtrhnout od obrazovky a s každou Švédovou kličkou chci vidět víc a víc.

Jeho ladné pohyby, jeho pohyby zápěstím, jeho styl bruslení. Nedokážu popsat, jak moc mě fascinuje práce celého jeho těla. Ze svých spoluhráčů si dělal objízdné kužely, prohazoval jim puk mezi nohama nebo přes hokejku, přičemž následně téměř pokaždé překonal i brankáře. Tajil se mi dech, když pukem rozvlnil síť.

„Na co to zíráš?"

Leknutím zaklapnu notebook a spatřím Liv, kterak se zouvá u dveří.

„Na nic," zalžu a snažím se zklidnit, jelikož mě její příchod opravdu vyděsil.

„Slyšela jsem tam nějaký brusle," poznamená naoko nezaujatě, ovšem téměř okamžitě přistane na mé posteli a sebere mi notebook z ruky.

„Hej!"

„Nevím, proč mě zdravíš, ale chci vidět, na co ses koukala," řekne rozjařeně a otevře notebook, „určitě to byl ten tvůj Rutta."

Zrudnu až k límečku svého trička. „Není to žádnej můj Rutta," zadrmolím a vytrhnu jí notebook, který se snaží pevně svírat, „je to kamarád. Dobrej kamarád."

Liv se na mě úlisně podívá. „Já vás viděla," pronese laškovně, „měli jste se k sobě a já poznám, když je někdo zamilovanej. Mně to můžeš říct, nikomu to nevykecám."

Nevím, jestli mě více rozhořčila její dedukce ohledně mě a Rutiče, nebo to, že o sobě prohlásila, že jí můžu věřit. Vlastně nevím, co si o ní mám myslet. Ještě dnes ráno se mnou nemluvila, ale teď, pokud jsem to pochopila dobře, ode mě chce slyšet drby.

„Vážně mezi námi nic není," pokusím se o ukončení konverzace, ale opět se mi to nepodaří.

„To ti nevěřím."

„To je blbý," odseknu. Myslela jsem, že bychom se mohly udobřit, ale zatím mi s tím moc nepomáhá.

Protože ani po mé poslední poznámce nedokáže pochopit, že s Rutičem nemá pravdu, odejdu na balkon, kde za sebou zavřu dveře a zhluboka se nadechnu. Balkon bude asi to místo, kam se budu zašívat, když si budu potřebovat odpočinout. Nečekala jsem, že to hlavní, co mě vyčerpá, nebude moje práce.

Z myšlenek mě probudí vibrování mobilu. Přišla mi zpráva od Rutiče. Jak příhodné.

Jak by se ti to nase povyrazeni hodilo v nedeli?

Usměju se pro sebe a odpovím, že se mi hodí náramně.