Hráč z obrazovky

25 - Finálové nájezdy

„Co si tu šuškáte, vy dva?"

Zvedneme hlavy a spatříme Landeskoga, jak nad námi ironicky kroutí hlavou. „Jste jak puberťáci."

Jesper pokrčí rameny a dále se věnujeme naší konverzaci. Celou snídani tak důkladně rozebíráme taktiku na dnešní finále, že si od nás musel Nylander odsednout se slovy, že jsme oba magoři. To nám ovšem také nevadí a znovu rozvineme naši konverzaci.

Byla jsem překvapená, když si ke mně Jesper ráno přisedl se slovy, že se mnou chce něco probrat. Už jsem se bála, že našel nějakou moji další ztracenou sponku, ale nakonec se z toho vyvinula debata o hokeji. Jsem moc ráda, že jsme se za ten jeden den tak sblížili. V Paříži byli mými záchrannými body především Pavel a Rutič, kdežto tady jsem byla sama. Jen doufám, že nezjistí, co všechno o něm už vím.

Po snídani čeká hráče lehký trénink, kde se dolaďují poslední nedostatky na dnešní a poslední zápas. Po tréninku dostanou hráči na výběr, jestli chtějí zůstat na stadionu a počkat na zápas o bronz, nebo se chtějí vydat zpět do hotelu. Drtivá většina z nich si vybere odjezd na hotel, tedy až na-

„Zůstáváš tu?" zeptám se Jespera.

Přikývne a posadí si na hlavu kšiltovku. „Nechce se mi odpočívat. Když se člověk dobře vyspí, jen by ho to víc rozbilo."

„Ty nejsi nervózní?" podivím se.

Zavrtí hlavou. „Není důvod. Jsme připraveni nejlépe, jak to jen jde. Stres by mě jen zpomalil."

Obdivně si ho prohlédnu. Má pravdu, není třeba se stresovat, určitě vyhrajou. I když proti nim stojí Kanada.

Oběd nám donesou na stadion, najíme se u stolu v boxu pro hráče v horním prstenci haly. Jíme tentokrát v tichosti, krabičky pak vyhodíme do koše a uvelebíme se v křeslech, kde si prakticky až do začátku zápasu povídáme. Většinu času mluví on, ale hlavně proto, že se ho ptám na jeho kariéru a jeho plány do budoucna. Jsem překvapená, že zatím neuvažuje o Americe.

„Ještě je brzo," odvětí na můj dotaz, „nechci se pak několik let poflakovat na farmě, abych si párkrát pinknul v NHL a zase mazal zpátky. To tam radši půjdu později s jistotou prvního týmu."

Vyruší nás křik z haly. Vypadá to na vyprodanou halu, která momentálně vítá nastupující hráče Ruska a Finska. Podle míry pokřiku je jasné, že převážně německé publikum bude fandit Finům.

Jenže brzy je v hale nepříjemné ticho. Rusko ve druhé třetině vede už 4:0 a finská jednička Korpisalo nevěřícně kroutí hlavou.

„Dělají zbytečný chyby," stiskne rty Jesper, „takhle dobří zas Rusové nejsou."

Finům se sice podaří zdramatizovat zápas, když sníží na 3:4, ale poslední kapkou je gól Kučerova. Od té doby už Finové jen odevzdaně bruslí a odpočítávají vteřiny. Zápas končí a v hale je podivná atmosféra. Valná většina přála Finům, a tak Rusové nesklízejí nikterak velké ovace.

Ale ani samotní hráči nejsou nikterak nadšení, že musí přijmout pouze bronzové medaile. Někteří si je dokonce sundají z krku, jakmile je dostanou. Pár z nich vypadá, že by je nejradši zahodilo někam do publika a jelo rovnou do kabiny.

Rozhodnu se tímto nezabývat a spolu s Jesperem odejdeme do kabiny, kde už se potuluje pár hráčů. Za pár desítek minut nás čeká poslední zápas tohoto mistrovství, boj o zlato.

Cestou do kabiny potkám Simona, se kterým na sebe jen přátelsky pokyneme. Každý máme svou práci, která je dnes důležitější než kdy dřív.