Hráč z obrazovky

12 - Kovář vyrovnává na 3:3!

„Můžeš mi vysvětlit, kde jsi byla?“
Pavel mě ani nenechá dojít ke stolu a už mě táhne za loket do chodby. Očividně si toto místo oblíbil pro naše důvěrné rozhovory.
„Byla jsem se podívat po městě s Rutičem, vždyť jsi to věděl,“ namítnu a ztiším hlas, abych mu dala najevo, že mluví moc nahlas.
„To sice jo,“ zmírní svůj tón, „ale rozhodně jsem nevěděl, že se nevrátíte na večeři. A už vůbec ne, že tě pak nenajdu ani na pokoji. Myslel jsem, že se vám něco stalo!“
„Zapovídali jsme se a zapomněli na čas,“ odvětím. Vlastně ani tak moc nelžu.
„Kdy jsi přijela?“
„Přestaň vyzvídat!“
„Rozi,“ povzdechne si, „já nevyzvídám, já se o tebe zajímám. A mám o tebe strach.“
„Už tu jsem, živá a zdravá, takže nemusíš mít strach,“ řeknu a snažím se znít klidně, byť se ve mně začíná vařit krev. Proč mě nenechá, když mi slíbil, že se o mě nebude už tak starat.
Než stačí cokoliv říct, odpochoduju zpátky do jídelny a zaujmu místo u našich trojčat. Dneska nechci být terčem poznámek nejstarších hráčů.
„Co tak smutně?“ zeptá se ihned mladší Michal.
„Nejsem smutná,“ odpovím.
„Rozi, jsem několik let ženatej. Já se v ženách vyznám,“ odvětí, zacož sklidí pobavené úšklebky dvou spoluhráčů.
Povzdechnu si. Nemám zrovna náladu být vyzvídána ohledně svým emocí, ale všichni tři na mě se zájmem hledí a já cítím, že se o mě vážně zajímají.
„Trochu jsem se chytla s bráchou,“  přiznám a podložím si rukou hlavu.
„Kvůli čemu?“ zeptá se hned Petr.
„To neřeš,“ mávnu rukou.
Starší Michal se už nadechuje, aby se na něco zeptal, ale Petr ho mávnutím ruky umlčí. „Donesu ti kafe, jo?“ navrhne a než stačím odpovědět, už se zvedá a odchází ke stolečkům s jídlem. Když se vrátí, postaví přede mě snad půllitrový hrnek s černou tekutinou.
„Díky,“ usměju se a upiju. Kofein mi okamžitě proudí do žil a já cítím, jak mě opouští únava. Včera jsme se s Rutičem vrátili opravdu pozdě, byli jsme rádi, že jsme stihli otevřené hlavní dveře a nemuseli zvonit na recepci, aby nám přišli otevřít.
Pohledem zabloudím ke stolu, kde sedí Rutič. Hlavu má sklopenou a všímá si jen svého talíře. Po včerejším okamžiku, kdy mě políbil na ledě, mezi námi panovala trochu hustší atmosféra. Nečekala jsem, že udělá něco takového, a tak moje reakce byla pouze taková, že jsem na něj nechápavě zírala, dokud nenavrhl, abychom se vydali zpět do hotelu.
Moc jsem toho nenaspala. Jakmile jsem zapadla do postele a zjistila, že Liv ani tentokrát není na pokoji, přehrávala jsem si daný okamžik stále dokola. Nemůžu říct, že se mi to nelíbilo, ale věděla jsem, kam by to směřovalo. A po všech těch letech, co jsme se spolu znali, si nedokážu představit, že bychom měli být něco víc než kamarádi.
„Rozi,“ ztiší náhle hlas Petr, „vážně jsi v pohodě?“
Vzhlédnu a spatřím oba Michaly, jak kráčí směrem k bufetovým stolům. Asi chtěl využít situace, kdy jsme u stolu seděli sami.
„Ale jo,“ pousměju se falešně v naději, že už mě nebude vyzvídat.
Dle jeho výrazu ale soudím, že mi moc nevěří. „No dobře,“ povzdechne si, „ale slib mi, že kdyby se něco dělo, tak mi to řekneš.“
„Teď zníš jako Pavel,“ odfrknu si, ale ve skrytu duše jsem ráda, že mi chce pomoct.
„Někdy je lepší se svěřit někomu, kdo není tvůj příbuznej,“ pokrčí rameny.
Jeho slova mi utkví v hlavě. Birner s Řepíkem přinesou několik talířů plných jídla, přede mě postaví prázdný talíř a sdělí mi, že pro mě přichystali takový osobní švédský stůl. Rozesmějou mě a celou snídani se nakonec moc dobře bavíme. Na včerejší večer ani na to, že večer hrajeme s Finy, si vůbec nevzpomenu.
Sotva se chci zvednout a odejít na pokoj, uslyším z chodby mně moc dobře známý hlas. Vyruší dokonce i kluky, kteří ještě posedávájí u posledních zbytků na svých talířích.
„Jak je to možné, že nemáte na dnešní večer volné termíny od osmi?“ křičí Liv na nebohého kuchaře. „Každý večer jsem tu rezervovala večeři od osmi a najednou nemáte místo?“
„Asi se ostatní zapsali dříve než vy, slečno,“ pokouší se ji uklidnit kuchař, ale ještě tomu přihorší.
„Ale to mě nezajímá!“ rozkřikne se Liv ještě hlasitěji. „Mí hokejisté jsou zvyklí na to, že mají večeři v osm! Co jim teď asi tak mám říct?“
„Třeba že tu večeři mají v šest,“ zamumlá vedle mě Birner.
Liv tropí scénu ještě nějakou chvíli, než za ní přijde muž v černém obleku, který jí dle mých odhadů přesvědčí, že její křik nikam nevede. Blondýnka naštvaně odejde a mumlá si pro sebe nějaké norské nadávky. Při pohledu na její záda mě napadá, co asi myslela tím mí hokejisté.
„Kdo to sakra byl?“ pošeptá mi Petr, i když je Liv už z doslechu.
„Moje spolubydlící,“ povzdechnu si.

xxx

„Jste připraveni?“
Tuhle otázku jsem položila Pavlovi před večerním zápasem s Finy. Dle jeho slov připraveni byli, ovšem dle současného výsledku jsem o jeho slovech dost pochybovala. Prohráváme 0:3 po první třetině a už ve třetí minutě jsem se starostlivě koukala na svého bratra, jestli svého parťáka po dvou inkasovaných gólech nenahradí.
Když kolem mě hráči procházejí do kabiny na přestávku, vypadají dost zničeně. Reportér si hned vezme k ruce našeho kapitána, kterému zřejmě bude pokládat ony předpokládané otázky, jak se to stalo, že prohráváme tak vysoko nebo co budeme muset udělat, abychom zápas otočili. Když kolem mě prochází Pavel, nevěnuje mi jediný pohled.
„Co jsi tak smutná, krásko?“
Otočím se a spatřím Pastu, jak se na mě zubí. „Nejsem smutná, spíš zklamaná,“ zamumlám s pohledem směřujícím na led.
„Asi nemusím být génius, abych věděl proč,“ povzdechne si Pasta, „ale neboj, otočíme to.“
Pohlédnu na něj se zdviženým obočím. „Slibuješ?“ zeptám se.
„Slibuju,“ řekne a vezme mě za ruku, jejíž hřbet políbí.
Povzdechnu si a sleduju toho koketu, jak odchází do kabiny. Máme ještě čtyřicet minut na to, abychom se zápasem něco udělali, ale v současné chvíli byl tým v totálním rozkladu.
Ve druhé třetině se hra trochu vyrovnala, gól jsme sice nedali, naštěstí Finové také ne. Slyším naše kluky ze střídačky, jak se navzájem hecují, podporují. Já sama se snažím působit neutrálně, byť se mi zastaví srdce při každé střele, která jde vedle brány.
Ve třetí třetině už konečně dáme gól. Usměju se a pohlédnu na kostku nad našimi hlavami. Ještě nám zbývá necelých dvanáct minut na vyrovnání. Cítím z kluků, jak se jim vlila krev do žil.
Tři minuty před koncem to je už jen o gól. Gudy s mohutným řevem jede ke střídačce, kde slaví svůj gól. Věřím, že ho trenéři pochválí nejen za něj, ale i za ten nádherný hit, při kterém si Fina přehodil přes záda a ještě mu při tom zlomil hůl.
O půl minuty později už v sobě emoce neudržím. Kovář se v rohu objímá se svými spoluhráči po vstřelení vyrovnávacího gólu, to samé činí i kluci na střídačce. Já se bohužel s nikým obejmout nemůžu, a tak jen ve vší radosti ukážu zvednutou pěst směrem k Pájovi, který se usmívá od ucha k uchu.
„Nevím proč, ale mám pocit, že jsem slyšel řvát Zárubu,“ zasměje se na mě Pasta o pauze před prodloužením.
Prodloužení stejně jako druhá třetina gól nenabídne, a tak přijdou na řadu nájezdy. Kluci se po vzoru Nagana chytnou za ramena a sledují dění na ledě. Podobně se v hledišti drží i někteří fanoušci, které rozveselí proměněný nájezd Hanzla. Jsem neuvěřitelně nervózní, oddechnu si až tehdy, kdy poslední Fin nedokáže překonat Mrázu v bráně.
Střídačku a halu naplní křik hráčů a fanoušků, radují se a skákají, tribunami vlají české vlajky a nespokojení Finové skládají hlavu do rukou. Z hrudi mi spadne obrovský kámen. Od našeho prvního gólu jsem byla napjatá jak kšandy, tak moc nervózní jsem byla snad jen u Pavlova posledního zápasu od zisku titulu s Litvínovem.
Jakmile dozní hymna, hráči jedou zatleskat fanouškům v hale a pak se vrací zpět do kabiny. Všichni se usmívají, jsou spokojení, každý si ode mě vyslouží pochvalu. S Pavlem prohodíme pár slov, jelikož si myslím, že je poslední a nebude nikomu překážet ve dvířkách.
Jenže to se pletu.
Za zády Pavla se objeví Rutič a narozdíl od svých spoluhráčů vypadá dost zkroušeně. Pavel si ho přeměří pohledem a pak se koukne na mě, jestli tu náhodou nemá zůstat. Kývnu směrem ke kabině na znamení, že jsem v pořádku a může jít.
„Máš chvilku?“ zašeptá Rutič, i když je Pavel už jedním betonem v kabině.
„Děje se něco?“ zeptám se starostlivě. Pořád mám plnou hlavu zápasu a nenapadne mě, co by se mohlo dít.
„Víš,“ začne, aniž by mi věnoval jediný pohled, „chci si promluvit o tom včerejšku. Mrzí mě to.“