Hráč z obrazovky

14 - Ztráta

Do hajzlu.

Běžím jsem po schodech tak rychle, že se málem rozsekám. Zaspala jsem snídani, týmovou poradu, a co hůř, zaspala jsem odjezd na stadion.

V noci jsem dlouho nemohla usnout, pořád jsem přemýšlela nad tím, co mi řekl Pavel. Musím si promluvit s Rutičem, jinak kolem sebe budeme našlapovat celý zbytek mistrovství. A já budu dělat podobný průšvihy, protože budu kvůli němu celou noc přemýšlet. Jenže jak se teď dostanu za klukama na stadion?

„Rosie!"

Otočím se a spatřím Simona, jak na mě mává. Nemám úplně čas na to si s ním povídat, ale mává na mě tak moc, že se za ním přeci jen vydám.

„Ahoj," pozdravím ho udýchaně.

„Co tu děláš? Váš tým odjel už asi před hodinou na stadion," zeptá se.

Ironicky se zasměju. „Řekněme, že jsem tak trochu neslyšela budík," vysvětlím a Simon soucitně přikývne.

„To naprosto chápu," přizná, „můžeme tě hodit k hale. Za chvíli vyrážíme, máme trénink po vás. Budeš to mít rychlejší než normálním busem."

Poděkuju a nabídku přijmu. V duchu děkuju všem bohům, že jsem nás včera stihla zapsat do rozpisu ledu a nenarušila tak plány našich trenérů. Při představě, že tým dojede do haly a tam bude trénovat jiné mužstvo, se mi dělá mdlo. Dost možná by to byl můj poslední den u reprezentace.

Když přijedeme ke stadionu, poděkuju ještě jednou Simonovi a rychlostí blesku vběhnu do haly. Už z dálky slyším intenzivní zvuk hokejek a bruslí, což znamená, že trénink je ve své závěrečné části, kdy hráči trénují rychlé přechody.

Doběhnu ke střídačce a udýchaně se opřu o mantinel. Kluci bruslí, jak nejrychleji umí, dávají si přihrávky a vše opakují, dokud jim trenér nedá pokyn k vystřídání. V opačném rohu hřiště stojí tři brankáři a baví se se svým vlastním trenérem.

„Ale, koukejme, kdo se to uráčil přijít!"

Vedle mě prudce zabrzdí Pasta a věnuje mi svůj široký úsměv. Zavrtím hlavou a znovu pohlédnu na ledovou plochu. Trenéři si mě naštěstí zatím nevšimli.

„To jsem asi zvorala, co?" zeptám se a Pasta pokrčí rameny.

„Nebyli nadšení, že tu nejsi," řekl a poklepal hokejkou o led, „aspoň jsi zarezervovala ten led. Kdybys to neudělala, tak tě asi vynesou v zubech."

Povzdechnu si. Pasta odjede a nechá mě tam samotnou sledovat trénink. Čekám na chvíli, kdy si mě všimnou trenéři a dají mi náležitě sežrat, že jsem neodjela s týmem. Ta chvíle opravdu nastane, ovšem nejsou na mě tak přísní, jak bych čekala. Spíš jsou ze mě zklamaní a důrazně mi vysvětlí, jaké mám povinnosti vůči týmu. Všechno odkývnu a slíbím, že už se to nestane.

„Ty si tě teda podali," zahvízdl Pavel, kdy skončil trénink brankářů.

„Ani ne," řeknu, „čekala jsem to teda daleko horší."

„Jako jak?"

„Jako že by mě třeba vyhodili."

K mému překvapení se Pavel rozesměje. „Prosimtě, nemůžou tě vyhodit uprostřed mistrovství, kdo by jim to tady pak organizoval?" odvětí a zakroutí pobaveně hlavou.

„Aby ses nedivil," zamumlám.

Hráči odejdou do kabiny, kde si ještě vyslechnou krátký proslov trenéra. Další zápas nás čeká až zítra proti Norsku, což znamená, že budu mezi střídačkami stát vedle Liv. Konečně se jí budu moct zeptat, proč není každý večer na pokoji, i když si tam nechala všechny své věci.

Stačím ještě zařídit veškeré potřebné věci a začnu přemýšlet, co budu dělat během volného dne. Okamžitě mě napadne, že si musím pustit záznam toho včerejšího zápasu Švédska s Amerikou, jenže když procházím kolem posilovny, dojde mi, že musím udělat něco mnohem důležitějšího.

Nakouknu do místnosti a spatřím Rutiče, jak sedí na rotopedu. Hlavu má skloněnou, a tak si nevšimne, že jsem za ním přišla. Lekne se, když ho oslovím.

„Promiň," omluvím se hned, když vidím, že jsem ho vylekala, „máš chvilku?"

Otře si kapku potu z čela a přikývne. „Pro tebe vždycky, Rozi."

Cítím v jeho hlase smutek a zároveň si připadám i trochu provinile, protože vím, kam náš rozhovor bude směřovat. Ale ne, nesmím se cítit špatně. Musím být taky trošku sobec.

„Chtěla jsem mluvit o tom... co se stalo předevčírem." Slova ze mě lezou dost pomalu.

Rutič si povzdechne. „Myslel jsem si, že to bude ono."

Pokývu hlavou, ale když se chci nadechnout a pokračovat, zakručí mi břiše tak, že mám pocit, že to bylo slyšet až ven z haly. Rutič se na mě soucitně podívá. „Nechceš si o tom promluvit u jídla?" navrhne.

S jeho nápadem velmi ráda souhlasím. Rutič se omluví a odběhne se osprchovat. Když spolu odcházíme ze stadionu, všimnu si Pavla, jak na mě starostlivě hledí.

„Mohli jsme klidně na týmový oběd," pronesu, když vejdeme do jedné z restaurací nedaleko haly.

„Tam bychom neměli klid," namítne Rutič a vybere nám stůl u skleněné výlohy.

Značně pochybuju, že zde budeme mít větší klid, když je tu asi padesát dalších hostů, ale nic na to neříkám. Jídlo si tentokrát objednáme v angličtině bez otrávených obličejů servírky, což nás opravdu mile překvapí.

Chvilku se bavíme o včerejším zápase s Finy, ale atmosféra je mezi námi dost napjatá. Vážím si toho, že mě Rutič do ničeho netlačí a čeká, než s daným tématem vyrukuju já.

„Rutič, takhle to dál nejde," začnu nakonec, „nemůžeme kolem sebe chodit a dělat, že se nic nestalo."

Přikývne. „To ani nechci."

„Nechci říkat, že se mi to nelíbilo, ale-"

„Ale prostě chceš zůstat jen kámoška," pronese Rutič takovým tónem, že nevím, co si o něm mám myslet.

Nejistě přikývnu. „Nezlob se," špitnu a chytnu ho za ruku.

Zatřese hlavou. „Nic si z toho nedělej," odvětí s očima upřenýma na naše ruce, „nebudu tě do ničeho nutit, to by nemělo smysl. Zkusil jsem to... a nevyšlo to."

Sedíme v tichosti a nevíme, jak pokračovat. Nikdy jsem si nemyslela, že tohle budu muset řešit zrovna s ním. Vždyť vždycky pokukoval po těch blondýnách, co se lepí na mantinel při každém zápase. Oba jsme měli svůj osobní život a nikdy jsme se nemíchali do vztahů toho druhého, naopak, s mým expřítelem vycházel stejně dobře jako já s jeho bývalou přítelkyní. Proč bychom tohle měli měnit?

Najíme se a zaplatíme, tentokrát ho přesvědčím, že ho zvu já. Cestou na hotel mlčíme a koukáme z okna městského autobusu. Když vystoupíme kousek od hotelu, venku začne pršet.

„Půjdu si zaběhat," zamumlá směrem ke mně a chce odejít, jenže já ho chytnu za ruku.

„Honzo, počkej," zarazím ho, „moc tě prosím, nechovejme se k sobě jako k cizímu. Známe se přece dost dlouho, nemůžeme se jen tak přestat bavit kvůli malýmu nedorozuměmí."

„Malýmu nedorozumění," zopakuje Rutič a stiskne rty. „Máš pravdu, známe se dost dlouho. Dost dlouho na to, abych si byl jistej, že k tobě cítím něco víc."

S těmito slovy odběhne a mně nezbyde nic jiného, než ho sledovat, jak mizí v dáli a spolu s ním i naše přátelství.

XXX

Zdravím, momentálně jsme zhruba v půlce příběhu a mně se v hlavě rodí nápady na další, minimálně dva příběhy. Zhruba na konci listopadu bych chtěla tento příběh dokončit a poté začnu pracovat na těch dalších. Pokud se vám toto dílo líbí, nezapomeňte mě sledovat, aby vám ta nová neunikla!