Hráč z obrazovky

13 - Sourozenecká pomoc

Zarazím se. Můj mozek ještě stále oplývá růžový obláček z neskutečné výhry nad Finskem a nedokáže si připustit, že by teď měl řešit něco vážného.

„Včera?" zopakuju nechápavě, jenže v ten moment mi dojde, o čem chce mluvit.

„Jo," sníží tón na téměř neslyšitelnou hodnotu, „pořád myslím na to, že jsem to neměl dělat."

Koukám na něj a přemýšlím, co mu na to odpovědět. Mrzí mě, že se kvůli tomu cítí špatně, na druhou stranu ale nemůžu předstírat, že k němu něco cítím.

„Rutič," začnu, ale on mě ihned přeruší.

„Prostě jsem to asi nějak uspěchal," řekne a tentokrát je jeho hlas vyšší, „měl jsem si asi nějak zjistit, jestli je to vzájemný, ale mně je s tebou tak dobře, že jsem si nedovedl představit, že by to vzájemný bejt nemělo."

Není mi příjemné ho vidět takhle zkroušeného. Vypadá jako uzlíček nervů, není schopen se mi ani podívat do očí. Položím mu ruku na rameno a snažím se ho trochu uklidnit, ale mou ruku setřese.

„Rutič," zkusím znovu začít, jenže v tu chvíli si uvědomím, že vlastně nemám nic, co bych mu mohla říct. Jak mu nějak šetrně vysvětlit, že k němu stejné city nechovám?

„Radši nic neříkej," zašeptá poraženecky a obejde mě.

Sleduju, jak mizí v kabině, ze které se ozývá nadšený křik. Má nálada po výhře je pryč a zbyl ve mně jen pocit hořkosti a smutku. S povzdechem se vydám směrem ke kabině, kde si poslechnu týmový pokřik a slova trenéra. Jsem v kabině teprve podruhé, ale má nálada se od poslední návštěvy rapidně liší.

xxx

Ležím na zádech a pozoruju strop pokoje. Liv nikde, všude panuje ticho. Je téměř půlnoc a já jsem tak vyčerpaná, že paradoxně nemůžu spát. Dnes se toho stalo tolik, že ani můj mozek neví, nad čím má začít přemýšlet jako první.

Ve stejný čas, co jsme my hráli s Finy, hráli svůj zápas s Amerikou Švédi. Za normálních okolností bych už koukala na záznam a sledovala umění mladého Jespera, jenže na to absolutně nemám náladu.

Dost se leknu, když někdo zaklepe na dveře. Napadne mě, jestli to přeci jen není Liv, byť by se pravděpodobně musel stát zázrak, aby strávila aspoň jednu noc ve svém vlastním pokoji. Rozsvítím a s vypálenými sítnicemi jdu otevřít dveře. Za nimi stojí vyšší postava, pravděpodobně muž, ovšem se slzami v očích skoro nic nevidím. Dotyčného poznám až podle hlasu.

„Tys brečela?" vydechne starostlivě Pavel a položí mi ruce na ramena.

„Ne, slzím kvůli tomu světlu," vysvětlím a ustoupím, aby mohl vejít. Co tu sakra dělá o půlnoci? „Proč jsi přišel?"

Pavel se rozhlédne po pokoji. „Ty bydlíš sama?" podiví se. „Vždyť tu předtím byla ta blondýnka."

Konečně se mi podaří se rozkoukat. „To sice jo," přikývnu, „ale už jsem ji dost dlouho neviděla. Vlastně za poslední dny to bylo jen dneska ráno, jak křičela v jídelně."

„Myslíš včera ráno?"

„Nebuď puntičkář," syknu, byť hodiny opravdu ukazují několik minut po půlnoci, „tak řekneš mi, proč jsi přišel?"

„Přišel jsem si pro vysvětlení," řekne naprosto v klidu a posadí se na mou postel. „Proč jste ty a Rutič dneska v kabině vypadali, že se vám něco stalo? Rutič nebyl ve svý kůži už od rána."

Chvilku se na něj dívám a v hlavě mám změť myšlenek. Jedny mi radí, abych mu zalhala a přesvědčila ho, že se nic neděje a vše je tak, jak má být. Ty druhé ale zas namítají, abych mu řekla pravdu. Je to můj bratr a zaslouží si vědět, že nejsem v pořádku.

„Víš," začnu a posadím se vedle něj, „něco se fakt stalo."

„On ti něco udělal?" vyhrkne hned Pavel. „Já to věděl. Já toho zmetka zabiju, až mi přijde po ruku-"

„Počkej," zarazím ho a popadnu ho za zápěstí, „nic vážnýho se nestalo. Uklidni se."

Pavel se několikrát zhluboka nadechne a promne si oči. „Tak co? Proč jste oba tak divný?"

„On mě políbil."

Pavlovo obočí vystřelí až ke stropu. Postupně mu popíšu, co se vlastně stalo. Jak mě několikrát zval na procházky a já ho vytrvale odmítala, jak se mu nakonec podařilo mě přesvědčit, jak jsme zmeškali týmovou večeři a proč jsem přijela tak pozdě. Všechno napjatě poslouchá, ale z jeho výrazu nedokážu vyčíst, co si myslí.

„A co ty?" zeptá se nakonec. „Jak to cítíš ty?"

Povzdechnu si. „Já nevím," přiznám, „nikdy jsem si nepřipouštěla, že by ke mně něco cítil. Já ho vnímám pořád jako toho zábavnýho kluka z osmnáctky, když jste hráli spolu. Představa, že bychom spolu měli chodit, je..."

„Divná?" pomůže mi Pavel.

Chvíli přemýšlím a nakonec pokývu hlavou. „Jo, máš pravdu. Bylo by to divný. Vždyť ani nechápu, kdy se do mě stihl zamilovat. Když odešel do Chomutova, tak jsme se vídali málo, nemohl se do mě stihnout tak rychle-"

Přeruší mě Pavlův smích. „Nemůžeš nad vším přemejšlet tak logicky," vysvětlí mi, „láska prostě přijde buď náhle, nebo postupně. A Rutič se očividně zamiloval rychle. Možná to v sobě dusil už od toho dorostu."

„Jako že se zamiloval do patnáctiletý holky?" přemítám nahlas a k mému překvapení Pavel přikývne.

„Možná to nechtěl uspěchat," řekne, „možná ti chtěl dát prostor. Nebo počkat, až trochu dospěješ. Tys byla strašný pometlo v patnácti."

Vyslouží si ode mě plácnutí do stehna. „Doslova jsem měla v patnácti víc rozumu než vy dva dohromady v osmnácti."

„Já už v osmnácti chytal extraligu."

„A to s tím souvisí jak?"

„Podívej," stočí náš rozhovor zpátky k tématu, „to, co by mělo být mezi vámi s Rutičem, si musíte dohodnout sami. Vy sami nejlíp víte, co k tomu druhýmu cítíte. Jestli vám to vyjde, budu za tebe šťastnej, protože Rutič je jeden z nejslušnějších kluků, co znám. Jestli ale ne a ty kvůli němu budeš smutná, tak ho zabiju. Což bych vlastně měl udělat už teď, když tě políbil bez mýho vědomí."

„Mám ti hlásit každý kontakt, který mám s muži?" zeptám se ironicky.

„Byl bych za to rád."

„Fajn. Pasta mi dneska políbil ruku."

„Cože?"

Zasměju se a povzdechnu si. „Díky," zašeptám a obejmu ho.

„Není zač," odvětí a objetí mi opětuje, „vždyť jsem ti říkal, že se mi můžeš s čímkoliv svěřit."

Když naše objetí přerušíme, vstane a vydá se ke dveřím. „Musím už jít. Mráza musí bejt nesvůj, že nemá nikoho, komu by mohl chrápat do ucha."

Zakroutím pobaveně hlavou. „Hlavně si na tu cestu rozsviť," křiknu po něm ještě než zavře dveře.

Jsem zase sama. Ale tentokrát mi to nevadí. Zhasnu a zavrtám se do peřin. Dnes si asi spánku moc neužiju, mám toho hodně, o čem přemýšlet.