Hráč z obrazovky

21 - Nabídka

„Do toho, kluci!"

Každého z hráčů povzbudivě praštím do ramene, když jdou kolem mě na ledovou plochu. Pavla, který celou řadu vede, praštím pořádně. Za normálních okolností by mi ze srandy vrátil úder svou lapačkou, teď je ale natolik soustředěný, že ani nevím, jestli můj úder cítil.

Když jsme se dnes dopoledne dozvěděli sestavu na čtvrtfinále, málem jsem radostí proskočila strop. Pavla vybrali jako startujícího brankáře a v tu chvíli vypadal tak odhodlaně jako ještě nikdy v životě. Stejný výraz měla i naše trojčata, když se dozvěděla, že do zápasu nastoupí spolu.

Hala je naplněna zhruba z poloviny, většinou se jednalo o české fanoušky, z nichž doslova čiší energie. Zvuk bubnů naplňuje halu a skandování zní až k nám na střídačku. Dnes nestojím za plexisklem, ale vedle trenérů. Všude jsou rozvěšené české vlajky s nápisy a já se snažím nervozitu zahnat tím, že si čtu, odkud jednotliví fanoušci přijeli.

Utkání začíná. První minuty se nám daří Rusy k ničemu nepouštět, dokonce si vybojujeme přesilovku, kterou ovšem neproměníme. Napadlo mě, že to nevadí, budeme mít ještě spoustu šancí na vstřelení gólu. Jenže za okamžik jdeme do čtyř my. Pavlovi puk tancuje kolem betonů tak často, až se ho jednomu z Rusů podaří prostřelit. Prohráváme.

Celá střídačka se hněvá, když jdeme znovu do čtyř. Já se snažím si zachovat vážnou tvář, ale hněv z výkonu rozhodčích se kouše velmi těžko. Zvlášť tehdy, když za Pavlovými zády končí už další puk.

„Pájo," řeknu téměř neslyšně. Je mi ho neskutečně líto.

Do konce první třetiny ještě stihne Pasta trefit tyčku, ale na kostce stále svítí žalostný stav 0:2. Kluci jdou do kabiny jako spráskaní psi, zatímco Rusové si vesele vykračují.

Ve druhé třetině žádný gól nepadne, Pavel předvede několik výborných zákroků, bez kterých už by byl zápas dávno ztracený. Útok je ale pořád bezzubý, navíc to vypadá, že si s náma Rusové chvilkama hrají na kočku s myší. Napadne mě, co by se mi stalo, kdybych jim v kabině nenápadně zlámala všechny hokejky.

Bohužel jim hole nezlámu a možná i proto ve třetí třetině přidají další gól. Skóre je 0:3 a Pavel neví, jestli má dřív vytasit beton nebo lapačku. Rusové si z něj dělají střelnici a nevypadá to, že by jim nějak vadilo dělat kličky a prohazovačky naší pětce na ledě.

Snažíme se, co to jde, ale jako by nám každou sekundou víc a víc tuhly nohy. Rusové hrají tak, že ani nedovolí Pavlovi odjet na střídačku a nám hrát v šesti. To už běží poslední sekundy a není nutné, aby rozhodčí pískali příliš mnoho hráčů na ledě, když se celý ruský tým sjede kolem Vasilevského.

Prohráli jsme. Prohráli jsme a končíme.

XXX

Norsko nepostoupilo ani do čtvrtfinále, a tak půlka mého pokoje zela prázdnotou. I já jsem teď vyklízela skříň a snažila se narvat všechno zpátky do kufru. Říká se, že balit na cestu domů je horší než balit si na cestu z domova. Tohle můžu potvrdit, ovšem mé balení doprovázel opravdu hořký pocit ze včerejší prohry.

Náš let byl naplánovaný na třetí hodinu odpoledne, ovšem v letištní hale jsme měli být už v poledne, a tak jsem si přivstala, abych vše stihla. Chtěla jsem se ještě rozloučit se Simonem a pogratulovat mu k vítězství. Kanada si včera poradila s Německem, stejně jako Švédi, kteří postoupili do semifinále přes Švýcary. Ani z jednoho vítězství jsem neměla radost.

Narozdíl od ostatních dní jsem neměla nejmenší chuť se dívat na záznam zápasu Seveřanů. Jen jsem na Facebooku zaregistrovala, že si Jesper připsal dva body a jeden z puků vystřelených do hlediště zasáhl nějakého diváka. To bylo vše, co jsem byla schopná a ochotná vstřebat.

Cestou za Simonem jsem měla cestu přes pokoj Pavla a Petra, kde jsem po chvilce váhání zaklepala. Se svým bratrem jsem od včerejška nemluvila, v kabině okamžitě zmizel do sprchy a v autobuse seděl s mikinou staženou do čela.

„Ahoj, je tu brácha?" zeptám se, když mi Mráza otevře.

Ten ovšem zavrtí hlavou. „Šel se proběhnout, aby si prej vyčistil hlavu. Je z toho včerejška dost špatnej."

Povzdechnu si. „Nevadí, promluvím s ním, až pojedeme na letiště. Díky, Mráza."

Rozloučíme se a já seběhnu o patro níž, kde má pokoj Simon. Kanaďani a Rusové se dnes mají přesouvat do Německa, kde se bude odehrávat zbytek šampionátu, a tak je i on v procesu balení si.

„Rosie, ahoj," pozdraví mě s úsměvem, který se mu snažím oplatit, byť se mě pere žárlivost, že jeho země bude na šampionátu pokračovat.

„Ahoj," odvětím, „chtěla jsem ti pogratulovat, než odjedeš."

Věnuje mi soucitný pohled. „Mrzí mě, že jste nepostoupili. Nehráli jste špatně, co jsem měl možnost vidět."

„Tak to ses asi koukal na jinej zápas," hlesnu zklamaně, „dělali si tam z nás kužely."

Simon nespokojeně mlaskne. „To neříkej. Chápu, že jsi zklamaná, ale nikdy neodsuzuj svůj tým."

„Máš pravdu," přikývnu a zastydím se.

„Neboj," pokusí se mě povzbudit, „není to přece konec světa, jenom sezony. Věřím, že příští rok se vám bude dařit lépe."

„Nejsem si jistá, jestli tu ještě budu," hlesnu.

„Jak to myslíš?"

„Tys to neslyšel?" podivím se. „O mně a Liv?"

Najednou mu svitne. „Aha, ty myslíš tohle," řekne a zasměje se, „s tím si nedělej hlavu. Myslím, že každej, kdo ji zná, by ti za to poděkoval."

Nadzvednu obočí. „Teď zas nechápu tebe."

Simon pohlédne někam za mé rameno. „Není támhle tvůj brácha?" řekne náhle a ukáže za mě prstem.

Ohlédnu se a opravdu, v hlavní hale kráčí Pavel, kapuci má znovu staženou až do obličeje a ruce zaražené hluboko v kapsách. Omluvím se Simonovi a ještě před odchodem slíbím, že se určitě uvidíme na příštím šampionátu.

„Pavle!" chytnu svého bratra za ruku, když ho doženu.

„Rozi?" řekne překvapeně a vyndá si z uší sluchátka.

„Od včerejška jsme spolu nemluvili," začnu, ale on mě přeruší.

„Promiň, neměl jsem moc náladu. Skočím se převlíct a pak si promluvíme, dobře?"

S těmito slovy se otočí a bez dalšího slova odejde, mě nechá stát samotnou v chodbě. Zakroutím hlavou, ale jeho chování chápu. Na druhou stranu ani jeden gól, který jsme inkasovali, nedostal lacině. Ve všem chybovala obrana a on na puk už zkrátka nedosáhl.

„Co je zas tohle?" řeknu si pro sebe, když se mi v kapse rozezvoní telefon. „Prosím?"

„Dobrý den, jste Rozálie Francouzová?" ozve se z telefonu.

„Ano, to jsem já," řeknu a dle přízvuku si jsem naprosto jistá skandinávským původem volajícího.

„Jste ještě stále v Paříži?"

„Proč vás to zajímá?"

„Jmenuji se Håkan, Håkan Wallstedt, jsem jedním ze zástupců švédského národního týmu. Potřebuji vaši pomoc."

Ztuhne mi celé tělo. „A o co by se jednalo?" zeptám se a cítím v ústech sucho.

„Ve včerejším zápase jsme přišli o našeho vedoucího A-týmu, dostal při zápase pukem do hlavy a musel být převezený do nemocnice," vysvětluje muž na druhé straně, „a my teď nemůžeme sehnat nikoho, kdo by ho zastoupil. Ve svých údajích v databázi máte uvedeno, že hovoříte plynně švédsky, je to pravda?"

„Ano, je," odpovím, přičemž mám pocit, že mě brzy zradí hlas a možná i vědomí. Sice tu otázku ještě nepoložil, ale já už teď věděla, co bude chtít.

„To je výborné," zazní z mužova hlasu radost, „vím, že jste nyní asi na cestě na letiště. Myslíte, že je ve vašich silách, abyste změnila svou destinaci a přijela sem do Kolína, abyste nahradila našeho vedoucího?"